perfection Gratis bloggen bei
myblog.de

welcome


Guten Tag... :-) Meine Name sag ich euch nicht, aber... Ich bin 18, komme aus Tschechien und ich studiere deutsche Sprache. Ich besuche eine Industrieschule in Tschechien. Doch, ich bin Tschechin. :-) Ich liebe Musik, Filme und meine Freunde... Mein Deutsch ist nicht so gut, am meistens werde ich tschechisch schreiben. ;-) In der Freizeit schreibe ich die FF über Bill und Tom Kaulitz (Kaulitzest) und jetzt - auch Billard. ;-) (Bill K. + Gerard Way) (klar, auf tschechisch) Ich habe schon meine Seite, aber das... reicht nicht. ;-) Aber das reicht... Dankeschön, bye ♥ Bis dann



Credits


One Night In Tokyo Design Coding
Za zrcadlem 2./2.

auf tschechisch

pairing : Bill + Tom

autor : Angel + Coreenn

 Na oddělení psychiatrie chlapec strávil už pár týdnů. Počáteční strach překonal. Překonal i stýskání. Tom byl pořád u něj. Cítil ho blízko sebe, i když vlastně byl někde daleko. I když jediné, co Bill měl, byl odraz v lesklé ploše. Bill se cítil dokonale spokojený. Nic mu nechybělo, jen jednou jedinkrát se dotknout... A také to dost často bratrovi říkal...

„Tome... Kdyby to šlo, jen jednou... Pohladit tě, cítit tě u sebe...,“ šeptal Bill vstříc lesklé ploše. Zasmušil se, stejně jako onen obraz v zrcadle.

„Billi... Sám víš, že to nejde... Jsem tu s tebou i dál... Podívej, kam jsme se to dostali,“ zašeptal ještě tišeji Tom. Vlastně nevěděl, proč šeptá, když nikdo jiný než Bill jej slyšet nemůže.

„Nic nechci, nic jiného... Než tě jen jednou jedinkrát pohladit a říct ti do očí, jak moc tě miluju,“ řekl Bill.

Nechtěl opravdu nic jiného. Jen tohle. Někomu to nepřipadá jako moc, ale pro Billa by jediné pohlazení od Toma mohlo znamenat celý svět.

„Už jsem ti řekl, že to nejde, nevím, proč tohle po mě chceš. Nemůžu ti vyhovět, i kdybych tisíckrát chtěl, zlatíčko,“ zašeptal tiše Tom.

Billovi se roztřásly nohy. Ucítil podivnou slabost, kterou už nesčetněkrát. Potřeboval jeho doteky, šílel bez nich. Bylo to už tak dlouho. Už byl vším otrávený, byl unavený. Chtěl jen jedno, a tušil, že to nikdy nemůže dostat.

„A chceš mi vlastně vyhovět?,“ povzdechl si Bill. Odraz jeho bratra ale neodpověděl. Beze slov zmizel a nechal zoufalého černovlasého kluka, aby se dál krčil u zdi a tiše se oddával svému šílenství.

Bill to věděl. Věděl, že chce moc. Ale to pokaždé... Už tolik lidí mu tohle řeklo a jeho to svíralo uvnitř čím dál víc. Víc, než si chtěl připustit. Jen jeden jediný dotek a byl by na vrcholu štěstí. Věděl, že tohle dostat nemůže. Dál tedy trávil dny a noci s cizími lidmi. Vnímal jejich nářeky, záchvaty šílenství... Bill byl natolik klidný blázen... Omezili mu dávku léků, ale pokaždé, když se ho zeptali, jak se cítí a jestli pořád ještě mluví s Tomem, pokaždé odpověděl kladně. Nechtěl lhát. Zvykl si tady. Svět venku ho už nezajímal, měl svůj vlastní svět, z kterého se mu utíkat nechtělo.

Lidé mu nerozuměli. Tichému bláznovi a jeho snům neuvěří nikdo....

Jeho srdce bylo tak nemožně prázdné... Mrtvý bratr v něm zanechal hlubokou jizvu nejen na jeho srdci. Bill se rozhodl, že svou bolest z toho, že jeho Tom s ním není, musí nějak ventilovat. Musí jí dostat pryč, než ho stráví úplně, než mu úplně otráví mysl. Nechtěl si to připustit, ale jeho mysl byla už otrávená tak, že víc to už nešlo. Jeho sny, ve kterých sténal Tomovo jméno, byly čím dál častější. Bill to už přestával zvládat. Těch doteků, o kterých snil, tak zoufale snil tak příliš dlouho, se prostě dočkat nemohl. Přesto stále doufal v zázrak... Pořád ještě věřil, že se dostane za svým bráškou a budou konečně spolu. Tolik chtěl být s Tomem...

„Tome?“

„Ano?“

„Kdy konečně budeme moct být spolu? Jako napořád? Hrozně mi chybíš, já s tebou nechci jen mluvit...“

„Bráško, neplač... Musel bys... Musel bys zemřít a to po tobě nemůžu chtít. Nemůžeš si vzít život. Nemůžeš, andělíčku můj. Já na tebe budu čekat ještě hodně let. Musíš se dostat odsud, nic víc si nepřeju.“

„A co myslíš, že chci udělat? Dostat se odsud!“

„Ale ne tak, jak to myslíš ty! Dostat se ze cvokárny, to jsem myslel!“

„Tome, ty vůbec nevíš, jak mi je! Jak moc mi chybíš, tolik, že si to ani nedokážeš představit! Ty jsi uvnitř mě, ale já necítím vůbec nic! Já tu už nemám důvod zůstat!“

„Bille, mlč prosím, už mlč!“

„Nebo co? Zase odejdeš?“

Sotva tohle Bill dořekl, jeho bratr už zmizel. Věděl, že tohle Tom udělá. Nechtěl se s ním hádat. Bill se cítil tak sobecky. Co asi Tom musel cítit uvnitř jeho těla. Těla, které obývají dvě zoufalé duše, přičemž ani jedna z nich nemůže najít vytoužený klid...

Bill jen tiše seděl na okraji postele. Cítil, jak jeho srdce buší čím dál rychleji. Jak se mu z očí hrnou slzy plné beznaděje a bezmoci. Takhle to dlouho nemůže vydržet, takhle ne...

Bill si s tou myšlenkou pohrává už dlouho. Ukončit svůj život. Nevrátí tím život bratrovi, ale konečně najde svůj klid. Konečně najde to, po čem touží. Konečné odpuštění. Nebude se muset už znovu trápit. Bude s Tomem a konečně pocítí, co je to skutečné štěstí. Štěstí, které tolik hledá a zoufale jej nemůže najít.

Kdyby jen věděl, kolik bolesti ho ještě čeká, radši by nevěděl... Tichý nezkrotitelný blázen. V jednom kuse předávkovaný léky. Nemohl za to, i když se modlil, aby se jedno ráno neprobudil. Je to prý luxus, zemřít ve spánku. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit. Georg jej opustil, Tom o jeho obavách věděl. Byl uvnitř jeho srdce, ale taky nejspíš i v jeho hlavě. Vyčítal Billovi tolik jeho trápení.

„Bille...“

„Tome, já nevím, jestli s tebou chci vůbec ještě mluvit...“

„Tentokrát mě ale budeš muset vyslechnout, prosím...“

„Mluv Tome, rychle... Než sem někdo přijde...“

„Bille, musíš mi pomoct...“

„S čím?“

„Chci konečně odejít. Nalézt klid. Byl jsem s tebou dlouho. Chci opustit tenhle svět.“

„Co tím myslíš?“

„Chci tím říct, že už nechci, aby ses kvůli mně trápil. Chci odejít. Musíš mi pomoct dostat se z tohohle světa. Musím odejít, moje duše musí nalézt klid. Dělíme se příliš dlouho o tvoje tělo, ničí tě to.“

„Neničí. Cítím se fajn... Ty chceš odejít? Chceš mě opustit?“

„Tebe ne, ale tenhle svět.“

„Uvidím tě pak ještě někdy? Budu s tebou moci mluvit?“

„Pak už ne, Bille. Já budu pryč!“

„Chceš mě opustit! Opustit mě!“

„Prosím Bille, udělej to pro mě. Nech mě odejít...“

„Nechci, abys odešel!“

„Říkal jsi přece, že se mnou už nechceš mluvit a vidět mě...“

„Tím jsem myslel akorát to, že se tě chci konečně dotýkat, zase jako dřív, Tome! Nechci, abys z mého života odešel úplně!“

„Ale já odešel a nechci, aby ses dál trápil. Nejsem už dávno tady. Nech mě odejít, já chci být volný. Budu tě hlídat. Ale musíš mi slíbit, že všechno bude zase jako dřív. Že zase začneš žít!“

„Jak tohle vůbec po mě můžeš chtít?“

„Nic víc po tobě nežádám, prosím...“

Jakmile dozněl hlas mrtvého bratra, zmizel opět i jeho obraz. Bill byl postaven před nelehký úkol...

Dlouho přemýšlel o tom, zda má nebo nemá bratra nechat odejít v klidu. Zdi blázince byly čím dál chladnější a jeho pokoj čím dál víc těsnější. A ted' ho měl opustit i ten, kterého nejvíc miloval a on ho k tomu ještě měl postrčit, měl mu k tomu pomoci. Už víc nechtěl. Nechtěl být neustále obětí. Stejně kdyby Tom v klidu odešel, Billa by neustále stravovala ta myšlenka, která kdysi. Zase by neměl nikoho. Snažil se nepřemýšlet sobecky, ale nešlo to. Pořád se viděl opuštěný a ztracený jako předtím. Jako kdysi. Už víc tohle nechtěl zažít...

Potřeboval si o tom s někým promluvit. Potřeboval něčí radu. Toma miloval a vždy chtěl jeho štěstí. Tom díky jeho blbosti jednou odešel, pak zemřel a pak se vrátil. Vrátil, aby ho opět opustil. To ho má nechat odejít, aby byl zase sám, aby zase díky svý blbosti o něj přišel? Ale co má sakra dělat, vždyt' se z toho už doopravdy zblázní...

„A co mám vlastně dělat, Tome?“

„Stačí, když provedeš rituál se svíčkama. Otevřeš okno, budeš přecházet po celém pokoji a plamen svíčky se bude dotýkat zdí. Budeš říkat to zaříkávání, které jsem ti už předtím řekl a nakonec... Nakonec z tebe vystoupím a odejdu... Rozumíš?“

„Rozumím... Když ti pak bude líp, udělám cokoliv. Udělal jsem hodně chyb a nechci už žádnou z nich opakovat.“

„Děkuju ti, Bille. Děkuju...“

Už nemohl couvnout. S každým dnem, kdy se tohle Billovo utrpení blížilo, se cítil čím dál nejistější. Čím dál víc se bál. Kdyby někomu neřekl, co se děje, už by to nevydržel. Neměl nikoho. Jeho přátelé už vlastně nebyli přáteli a nechali Billa tam, kde je ted'. Bezmocného, vyděšeného a osamělého jen s odrazem bratra v zrcadle. Proto se jednoho dne rozhodl pro jednoho člověka, o kterém sice věděl, že ho kdysi jako přítele ztratil, ale tentokrát se rozhodl, že už necouvne...

„Ahoj Bille, co potřebuješ?,“ zašeptal Georg, když vstoupil do pokoje, ve kterém se krčil ten střapatý zbytek toho, čím byl Bill ještě před pár týdny.

„Potřebuju... Sedni si,“ řekl ještě tišeji Bill a pokynul Georgovi, aby se vedle něj posadil. Už dávno Geovi odpustil. Georg toho kajícně litoval. Bill to na něm viděl. A taky mu to nedávno Georg řekl.

„Potřebuju svíčky... Tom chce, abych ho osvobodil...“

„Bille...“

„Geo, nic víc od tebe nežádám, jen tohle. Chce být konečně volný. Chce mít klid. Je pořád se mnou, ale už chce odejít. Chce odejít tam, kde mu bude líp. Sice tady budu sám, ale je to jeho rozhodnutí a taky... Chci konečně udělat něco, co prospěje jemu, ne mě. Už mě všechno tak unavuje a jeho taky. Potřebuje vypadnout. A já se potřebuju dostat odsud. Prosím Georgu... Svíčku, sirky... Otevřené okno, nic víc.“

„Opravdu ne nic dalšího? Jsi si tím jistý?“

„Jsem...“

Ve chvíli, kdy Bill tohle řekl, cítil se, jako by si právě vrazil nůž do srdce. Jako by právě o Toma přišel znovu. Ale rozhodl se a nemohl jinak...

S Georgem si pak nesčetněkrát povídali o Tomovi. Když Tom pravidelně dával znamení kdykoliv, když byl Georg nablízku, začal věřit. A začal si připadat čím dál hůř, když věděl, že ublížil příteli a myslel si, že je blázen, i když Bill ve své vlastní podstatě blázen nebyl... Jen se příšerně trápil.

„Mluvíš se mnou naposled?“

„Ano Bille, tohle je naposledy.“

„Tome, chci jen, abys věděl, že mi budeš moc chybět. A že jsem tě nikdy nepřestal mít rád, i když jsem tě odkopnul. Tome, víš to?“

„Samozřejmě, že to vím, Bille.“

„Miluju tě, a vždycky budu.“

„Já tebe taky Billi...“

„Mám to už udělat?“

„Ano, udělej to...“

„Dobře Tome... Já... Sbohem...“

„Sbohem... Pořád budu s tebou, neboj se.“

Billa se zmocnilo naprosté zoufalství. Okno bylo otevřené. V ruce třímal zapálenou svíčku a vosk mu pomalu stékal na holá stehna. Třásl se zimou, ale něco svému bráškovi slíbil. Chtěl to dodržet, i když za jakou cenu...
Vstal a začal obcházet zdi místnosti. Tiše si něco šeptal, přešel místnost třikrát... Ucítil prázdno, uviděl tmu.


„Tome...“

„Bille?“

Hlas za ním patřil jeho bratrovi. Váhavě se otočil, aby se mohl podívat, zda-li se mu tohle jen nezdá. Nezdálo.

„Vem mě s sebou, Tome.“

„Nejde to...“

„A můžu se tě dotknout? Můžu tě políbit?“

„Dobře...“

Bill ucítil chladné rty a něčí rozpálené tělo, tisknoucí k sobě to jeho rozechvělé tělíčko. Najednou se jeho sen rozplynul. Nakonec byl Tom pryč... Bill si bezmocně klekl na podlahu. Nemělo dál cenu tu zůstávat...

***

Tolikrát se Bill Kaulitz pokusil ukončit svůj život. Jako zázrakem se mu to však nikdy nepodařilo. Celá léta zíral do zrcadla, ve kterém už nikdy neviděl milovanou tvář, která se ani díky jeho prosbám nezjevila. Ani seance neměly účinek. Celý zbytek života strávil s Georgem, který mu dal tolik lásky, kolik si jen Bill zasloužil. Cítil, že mu bylo odpuštěno. Jako prý všem, kteří dají svobodu duši člověka, kterého nejvíce milují Bill to udělal.
Tom byl nadobro pryč... Ale Bill si ho neustále nosil v srdci. Nosil v sobě vzpomínku na chlapce, který by ted' byl jen starým, šedivým dědečkem. Vzpomínka na bratra Billa držela naživu, protože věděl, že Tom je to příčinou, díky které Bill nemůže zemřít dobrovolně. Tiše za to Toma proklínal, ale nakonec mu byl vděčný... Vděčný za dlouhý život, který směl prožít...

Jednoho dne opět přistoupil Bill o šedesát let starší k zrcadlu. Viděl tvář, která mu tolik chyběla. Rozplakal se...

„Bille, musím ti něco říct...“

„Co... Tome, co po mě chceš?“

„Je čas, Bille... Přišel jsem pro tebe. Budeme konečně spolu...“

„Tome, já...“

„Ššš... Otevři oči.“

Když Bill otevřel oči, neviděl v nich tvář starého 80tiletého muže, ale dvacetiletého mladíka.
„Takhle jsi vypadal předtím, než... Než jsem tě dostal tam, kde jsi byl... A kde ses tolik trápil.“


„Tome, ale ono to stálo za to.“

Jakmile promluvil, uslyšel Bill opět svůj mladý hlas.

„Každá vteřina tam stála za to, abych konečně mohl být s tebou...“

Tom uvnitř něj se usmál. Bill ucítil slabost na hrudi. Uviděl tmu.

„Ted' si běž lehnout, není ti dobře.“

Bill kupodivu poslechl bratrova slova a ztěžka došel ke svému lůžku, kde usnul s úsměvem na tváři...
Zemřel poklidně a ve spánku. V srdci blaženou vzpomínku na svého staršího bratra. Konečně mohl být s ním léta čekání se vyplatila... Ted' už mohou být bratři spolu. Navěky.

19.2.09 18:42
 


bisher 0 Kommentar(e)     TrackBack-URL

Name:
Email:
Website:
E-Mail bei weiteren Kommentaren
Informationen speichern (Cookie)



 Smileys einfügen