perfection Gratis bloggen bei
myblog.de

welcome


Guten Tag... :-) Meine Name sag ich euch nicht, aber... Ich bin 18, komme aus Tschechien und ich studiere deutsche Sprache. Ich besuche eine Industrieschule in Tschechien. Doch, ich bin Tschechin. :-) Ich liebe Musik, Filme und meine Freunde... Mein Deutsch ist nicht so gut, am meistens werde ich tschechisch schreiben. ;-) In der Freizeit schreibe ich die FF über Bill und Tom Kaulitz (Kaulitzest) und jetzt - auch Billard. ;-) (Bill K. + Gerard Way) (klar, auf tschechisch) Ich habe schon meine Seite, aber das... reicht nicht. ;-) Aber das reicht... Dankeschön, bye ♥ Bis dann



Credits


One Night In Tokyo Design Coding
Za zrcadlem 1./2.

auf tschechisch ;-)

pairing : Bill und Tom

autor : Angel + Coreenn (ich)

Už to byly tři roky... Tři zatracené roky, kdy Bill musel žít bez svého dvojčete. Tolik se bál svých citů, měl obrovský strach... A z toho důvodu Tom musel odejít z jeho života. Billa to velice bolelo... Změnil svůj e-mail, aby mu Tom nemohl psát. Odstěhoval se a Tomovi nedal novou adresu. Chtěl žít jinak, i když věděl, že bez Toma to nepůjde... Tom Billa hledal, ale jako by se bratři jeden druhému už úplně ztratili.

Bill se tolik bál svých citů. I těch Tomových. Proto se rozhodl odejít – už napořád... Tehdy to bylo hodně těžké, pro oba dva...

„Bille, to nemůžeš!,“ zoufale křičel Tom. Z očí se mu řinuly slzy. Nemohl tomu uvěřit... Proč to zašlo tak daleko!?!

„Pochop, že to jinak nejde! Vypadni odsud, prosím! Nehledej mě, já nebudu hledat tebe! Bolí mě to víc, než si myslíš...,“ vzlykal Bill. Pomalu se sunul k zemi. Byl přesvědčený o tom, že dělá dobře. Poprvé se rozhodl řídit rozumem a nepodlehnout svým citům. Tohle by oba dva stálo draho a Bill měl falešný pocit, že Toma musí před tím vším ochránit...

„Ale ty to tak nechceš! Ještě řekni, že to, že mě miluješ není pravda! A já potom odejdu!,“ zakřičel Tom. Ani nevěděl, jak moc tím Billovi ublíží. Bill věděl, že se Tom jen tak nevzdá. Cítil to. Je přece jen jeho dvojče.

„Odejdi...,“ zašeptal Bill. Víc Tomovi říkat nechtěl. Ale Tom mu nedával na výběr... Pevně Billa objal a čekal, co se ještě dozví...


„Tome, já... Není to správný... Musíš odejít... Mám tě rád jako bráchu, ale... Milovat tě nemůžu, proto odejdi... Stalo by se něco, čeho bysme litovali... Nedokážu tě milovat Tome... Odejdi už, prosím jdi pryč!,“ zařval Bill a Toma od sebe odstrčil.

„A odkdy se řídíš tím, co je správný a co ne? Vždycky jsi porušoval pravidla,“ konstatoval tentokrát klidným hlasem Tom. Pořád si ještě myslel, že Bill najednou otočí, i když věděl, že je to jen jeho naivní přání. Bill byl tak tvrdlohlavý...

„Ale nejde to... Musíš jít... Já tě nedokážu opustit, proto musíš odejít ty... Prosím Tome... Jdi... A netýrej mě dál, prosím, prosím...,“ zoufale zaúpěl Bill.

„Bille, ale já tě nemůžu opustit,“ řekl Tom. Bill se od Toma hodně vzdálil. Došel až k nočnímu stolku a vytáhl z něj prstýnek se zeleným kamenem. Položil ho Tomovi do dlaně. Tom to pochopil jako gesto na rozloučenou... Jen pokýval hlavou a otočil se. Vyrazil ke dveřím. Zastavil se. Odepnul si řetízek ze svých plandavých džín a podal ho uplakanému Billovi.

„Nesmíš zapomenout... Víš, jak to mezi náma je...,“ řekl tiše Tom. Bill jen kývl. Tom se vzdaloval z pokoje, domu a nakonec úplně z jeho života... Bill za ním jen tiše šeptal...

„Nikdy nezapomenu...“

Při té vzpomínce se Billovi sevřelo srdce. Usedavě plakal. Věděl, že k sobě cítí lásku, ale ta že je zakázaná. Chvíli ze sebe měl dobrý pocit. Pocit, že to dokázal utnout hned u začátku. Že mezi nimi nebylo víc, než jen pár polibků. Gratuloval si, ale pak se začal nenávidět. Bát se sám sebe. V každém záblesku hledal svého brášku a cítil, že nic nebude jako dřív. Poslal do kytek něco, co bylo tak slibné... Tak zakázané. Ale taky věděl, že pokud dělá něco zakázaného, nechce tím nikomu ublížit. A Tomovi by časem ublížit musel.

Proto zametal stopy. Ale ve skrytu duše si hrozně moc přál, aby jednou Tom stál u jeho dveří a on mu zase mohl padnout do náruče. Malý kluk. Bill vždycky byl snílek. A to se mu tolikrát nevyplatilo... Tolik mu chyběl Tom. Silný Tom, který jej ochránil před vším. Ted' už nebylo před čím, Tom tu nebyl a zmizel daleko... Zmizel z jeho života.

Bill se pokoušel zapomenout, ale nešlo to. Nešlo zapomenout na něco tak krásného a jedinečného. Zkoušel svůj život žít jinak, ale to mu nevycházelo... Dokonce si našel i dívku. Chvíli cítil obrovské štěstí, ale věděl, že jí nemůže dát to, co mělo patřit jedině Tomimu. Jeho velkému bráškovi, který se sice nezdál, ale byl možná ještě křehčí než samotný Bill. Kdyby tak mohl být s ním... Tak moc litoval...

„Miláčku, děje se něco?,“ zašeptala dlouhovlasá blondýnka, která ležela na posteli vedle svého ustrašeného zlatíčka. Bill si jí prohlížel... Byla tak krásná... Ale cítil z ní jen chlad...

„Nic, zlatíčko... Nic... Jen mi není dobře...,“ vymlouval se Bill. Otočil se na druhý bok zády k ní. Proklínal se za to, že dívku jménem Christina vůbec dotáhl do svého života... Ucítil, jak kolem jeho těla ovinula paži a pak usnula... Cítil její dech na svém krku. Naskočila mu husí kůže a do očí se mu valily slzičky... Vždycky, když se ho dotýkala ona, cítil se, jako by se mu kolem těla ovíjel had. Přišla mu úlisná, ale... Ona byla ta první, na kterou totálně opilý žalem narazil v baru a už se jí nezbavil... Nevěřil jí jediné slovo. Líbil se jí, ale nic víc. Nikdy ho nedokázala mít doopravdy ráda. Tolik si přál se někomu svěřit, ale věděl, že Tom je někde hodně daleko... Možná cítí, že Bill se cítí špatně. Doufal v to. Jako by Tom byl v něm, i nadále... I když najednou Bill cítil takové prázdno, které si nedokázal vysvětlit...

Moc dlouho Billovi jeho vztah nevydržel. Tu dívku poslal do háje. Mohl jich mít na každém prstě deset, ale nechtěl ani jednu. Tolik se mu stýskalo. Ztratil kontakty s přáteli. Hroutil se. Najednou v něm byla hrozně malinká dušička a on cítil, že tu něco není v pořádku... Třásl se při pomyšlení, že ztratil jediné štěstí, které měl. Jen kvůli tomu svému pitomému strachu, který mu nedovolil, aby se řídil srdcem. Sice věděl, že bude platit, ale tenkrát si neuvědomil, jak moc bude cena vysoká...

Uzavíral se čím dál víc do sebe. Přestal se o sebe starat, nechtěl se nikomu líbit. Jediný člověk, kterému se kdy chtěl líbit, byl Tom. A ten tu není. Odehnal ho. Může za to sám. Záchvaty paniky se střídaly s totálním zoufalstvím a hysterií. Málem se zbláznil... A nakonec pochopil, proč má v sobě takovou prázdnotu...

Bill uslyšel zaklepání na dveře. Vylezl ze svého psychologického rohu v ložnici a šel ke dveřím. Tolik doufal, že je to Tom. Nadechl se, odhrnul si vlasy z obličeje a usmál se. Za dveřmi ale stál Georg, Billův dobrý kamarád...

„Ahoj Billi... Můžu?,“ zeptal se. Bill jen zakýval a Georga poslal do obýváku. Pokoušel se uvařit kávu, ale Georg ho zastavil...

„Moc se ti klepou ruce, můžu? Nechci, aby ses třeba opařil,“ řekl přívětivým hlasem zavalitý hnědovlasý chlapec a kávu udělal sám. Bill se mezitím bezeslova posadil na pohovku. Georg mezitím přišel s dvěma šálky kávy. Bill v jednom z nich poznal Tomův oblíbený hrníček. Bill z něj pil hodně často. Takhle mohl být Tomovi pořád nablízku...

„Proč jsi tu?,“ zašeptal Bill. Tušil, že se na něj kamarád nepřišel podívat jen proto, aby ho viděl. Bill měl neblahou předtuchu, už kvůli té prázdnotě ve svojí zmučené dušičce. Georg svěsil hlavu, ale pak se zapíchnul pohledem do Billových nateklých očí.

„Tom...,“ řekl Georg. Bill nechápal, přesto měl v očích slzičky... Polkl a čekal, co přijde. Když Georg dlouho mlčel, Bill ho dloubnul pěstičkou do žeber.

„Minulý týden, chtěl jsem ti to říct už dřív... Porazilo ho auto... Nepřežil to... U sebe měl jen tohle...,“ řekl tiše Georg. Na stůl hodil prstýnek, který Bill Tomovi daroval na památku.

„To... To není pravda,“ zašeptal tiše Bill. Díval se na Georga a prsten, který se dál nehybně válel po stole. Nechtěl tomu uvěřit...

„Bohužel...,“ polkl Georg. Bill vstal z pohovky. Nahlas zaječel a svalil se k zemi. Klečel a pěstičkami bezmocně bušil do tvrdé podlahy... Válel se po zemi a šílel. Vydával zvuky, vztekal se. Georg se pokoušel Billa uklidnit, ale věděl, že je to zbytečné.

„Billi... Pozítří je pohřeb... Půjdeš?,“ řekl Geo. Bill k němu zvedl svůj pohled. Třásl se. Jen zakýval... Chtěl Toma naposledy vidět, i když věděl, že už je pozdě na to, aby to všechno vzal zpátky...

Z pohřbu se vrátil totálně zničený. Georg mu sice pomohl s vlasy i s líčením, ale Billovy slzy a zběsilé protírání uplakaných kukadel jeho snažení totálně zničilo. Bill plakal snad ještě víc, než když ho Tom opustil poprvé. Když viděl spouštějící se rakev, vzpomněl si na svůj oblíbený klip. Doufal, že stejně jako ta dívka, Helena, která se v rakvi na chvíli probudila k životu, se probudí i Tom. Bill se už úplně zbláznil. Tomovi v rakvi do dlaně vtiskl onen prstýnek, chtěl, aby Tom měl něco od něj...

Bill si prožil několik bezesných nocí. Přivezli mu Tomovi věci. Bill se často oblékal do Tomových věcí a odmítal je prát. Cítil se tak moc slabý. Řetízek od Toma měl pořád u sebe a šílel strachy, když ho někam založil. Chtěl mít pořád pocit, že Tom jen někam daleko odjel. Ale Tom nikdy nebyl daleko. Bill cítil, že jeho bratr je někde uvnitř něj. Cítil to. I když mu ostatní říkali, že je blázen...

Dokonce se dozvěděl, že Tom bydlel jen 30 kilometrů od města, kde Bill. Že cítil jeho blízkost a pořád si nedokázal vysvětlit proč... Najednou ale... Zjistil, že není tak úplně sám...

Bill šel celý vysílený do koupelny. Na zem hodil velké, zelené tričko, pod ním neměl už vůbec nic. Napustil si vanu a naposledy se ještě chtěl zkontrolovat v zrcadle. Odložil řetízek na zem vedle trička a začal se prohlížel. Věděl, že si s Tomem byly vždycky hodně podobní... Nikdy nedokázal uvěřit, jak moc. Opláchl si obličej a znova se na sebe podíval. Přiložil ruku k chladné, lesklé ploše a najednou ucítil příjemné teplo. Začal se chvět. Podíval se na svůj obličej do zrcadla... Ale neviděl tam ten svůj...

„Ahoj, Bille...,“ promluvil na něj odraz v zrcadle. Tomův odraz. Bill se rozplakal. Nevěděl, co se děje...

„To nejsi ty,“ vykřikl Bill. Nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl... I když si tohle moc přál celou dobu, co jej od sebe odehnal...

„Jsem... Jsem odraz toho, co nosíš v sobě, Billi... Osvobodil jsi mě uvnitř sebe...,“ pravil Tomův odraz. Bill dál vytřeštěně zíral. Nevěděl, jestli se zbláznil nebo na něj Tom doopravdy promlouvá...

„Tome... Tome, mě to moc mrzí... Já nechtěl...,“ rozplakal se Bill. Jeho dušička se scvrkla snad ještě víc. Prosil Tomův obraz o odpuštění...

„Já vím, ale měl jsi pravdu, nebylo to správný, co se dělo mezi náma...,“ zašeptal Tomův hlas. Jeho tvář se tiše usmála. Prohlížel si Billa...

„Bráško, co se to s tebou stalo... Vždyt' jsem pořád tady s tebou, nikdy jsem tě neopustil, byl jsem vždycky s tebou...,“ řekl Tom. Bill dál nevěřícně zíral. Nebyl schopen cokoliv říct. Vzpomněl si na to, že kdysi četl jednu knihu o dvojčatech. Jedno z nich zemřelo a jeho duše se stala součástí toho přeživšího bratříčka. Tohle nejspíš bylo ono... I když Bill těm fantasmagoriím příliš nevěřil, po Tomově smrti byl schopen věřit všemu. I tomu, že právě ted' mluví s Tomem. Tohle chtěl od Toma slyšet... Vždycky... Byl si jistý, že to není halucinace, že opravdu u sebe Toma cítí.

„Odpouštíš mi, co jsem udělal?,“ zašeptal Bill a dál hypnotizoval odraz v zrcadle.

„Není co, taky jsem se moc bál, Bille... Ale vlez si do té vany, nebo mi tu nastydneš...,“ zasmál se Tom. „A kdykoliv se podíváš do zrcadla, budu tady,“ dodal ještě. Bill se poprvé za těch pár let usmál a spokojeně se položil do skoro vychladlé vody.

Od té doby Bill hodně často mluvil s Tomem. Tom mu všechno vysvětlil. Vysvětlil mu, proč se najednou objevuje jako jeho odraz. Bill se cítil mnohem víc v bezpečí. Jeho okolí rázem překvapila prudká změna v Billově chování. Zase se začal líčit, upravovat se a chodit ven. Vždycky si někam zalezl se zrcátkem, aby si mohl promluvit se svým mrtvým bratříčkem. Bylo mu najednou tak dobře... Zahodil všechny léky. Věděl, že tohle nebude moct nikomu říct a hrozně jej to tížilo... Kdyby si o tom mohl s někým promluvit...

Cítil se jako blázen, tolik si toho s Tomem stihl říct... Tolik se mezi nimi urovnalo, i když vlastně Tom už nebyl mezi živými. Tom mu tolik vyprávěl a Bill se jen zvonivě smál jeho směšným historkám. Jeho bráška byl kecka i po smrti. Billa zaplavilo obrovské štěstí, ale nemohl se nikomu svěřit... Až jednou... A udělal jednu z obrovských chyb, která ho ještě dlouho bude mrzet...

Bill opět zavolal Georgovi. Sešli se u Billa doma. Georg zíral, jak vzorně uklizeno Bill má i kolik má doma zrcadel. Tolik dřív neměl. Ale neřešil to. Bill se zase choval vesele jako předtím. Oba se posadili na gauč a Bill se vesele usmál...

„Geo, ty mi nebudeš věřit, co se stalo, ale... Já mluvil s Tomem...,“ zasmál se. Georg se zatvářil dost nevěřícně. Začal kroutit hlavou, ale Billa to neodradilo.

„Toma... Viděl jsem ho jako svůj odraz... On je ve mně, Georgu... Četl jsem, že odraz v zrcadle je odrazem duše a on... On je uvnitř mě, Geo... Odpustil mi, on mi odpustil!,“ zavýsknul. Georg nevěděl, co si o svém kamarádovi má myslet. Nechtěl mu kazit radost, ale někde uvnitř cítil, že Billovi asi přeskočilo. Už poněkolikáté se mu tohle snažil nakecat. Georg věřil na spoustu nadpřirozených věcí, ale tomuhle nevěřil ani za mák. Věděl, jak moc Billovi Tom chybí, ale tohle není žádná okultní síla. Tohle vyplodila jen Billova chorá hlavička, které zoufale schází její starší bráška a už neví, co si vymyslet a čemu věřit. Ale to si myslel jen Georg sám.

„Neměl bys jíst ty prášky,“ řekl Billovi. Bill zakroutil hlavou a svraštil obočí.

„Nevěříš mi?,“ opáčil Bill Geovi. Byl vytočený. Sice nedoufal v to, že mu Georg uvěří, ale tohle je už opravdu moc. Chtěl s někým sdílet svoje malé tajemství, ale Georg si místo toho, aby se s Billem radoval myslel, že Bill je jen vyšinutý cvok zralý na léčení.

„Jdi se léčit, Bille... Tak moc rád bych ti věřil, že je Tom s tebou, ale... To je jen tvoje přání, který se prostě nemůže splnit, protože Tom je po smrti. Kdybys s ním mluvil ve snech nebo přes médium, bylo by to možný... Ale skrz zrcadlo... Vzpamatuj se, nic takovýho není, Bille... Mrzí mě to,“ snažil se Georg co nejšetrněji. Mezitím Billovi položil ruku na rameno a snažil se ho utišit. Bill jeho ruku zuřivě odstrčil.

„Jak jsem mohl být takový idiot... Ty jsi jedináček a v životě nepochopíš, co pro někoho znamená sourozenec. Tom byl a je moje všechno... Miluju ho, tak mi to neber,“ vyjel Bill. Začal plakat. Georg se tiše zadíval do země. Oba dva dlouho mlčeli.

„Bille, jsem ochotnej ti uvěřit... Jen když mi Toma ukážeš...,“ prolomil Georg ticho. Hodně mu ublížilo, co mu Bill řekl. Georg si vždycky přál sourozence, i když ho nikdy neměl...

„Tak jo,“ zašeptal Bill. Vytáhl zrcátko ze své taštičky a podíval se dlouho na odraz v něm, dokud se nezměnil jeho obraz na ten Tomův.

„Tomí, zlatíčko... Je tady Georg... Chce tě vidět... Nevěří mi, prosím...,“ pronesl Bill k odrazu svého brášky. Tom se mírně zašklebil...

„Víš, ono to nejde Billi... Můžeš mě vidět jedině ty... Neměl jsi to říkat...,“ zašeptal Tom. Bill začal plakat. Tomův odraz se měnil v ještě smutnější. Ted' už mu nikdy nikdo neuvěří.

Když Georg nečekaně pohlédl Billovi přes rameno, obraz Toma se ztratil. Georg jen tiše vydechl a chystal se k odchodu. Jak za ním zaklaply dveře, Bill byl opět zoufalý...

„Neměl jsi mu to říkat, ty hovado!,“ nadával si sám pro sebe. Když se zadíval do zrcadla naproti sobě, zaječel něco nesrozumitelného, vletěl do ložnice a zakutal se pod deku. Co nejdál od pitomých zrcadel... Co nejdál od Toma... Ale přesto ho to k němu táhlo... Tak moc...

I nadále Bill rozmlouval se svým bratříčkem. Bill přišel o toho posledního přítele, o Georga. Zůstal mu už jedině Tomův odraz, který Bill nadevše miloval. Šíleně otravoval Billovu mysl, Bill se na něm stal docela závislým. Nemohl už nikam, zůstal doma. Kdykoliv prošel venku okolo zrcadla, hrozně si přál mluvit s Tomem. Lidi na něj zírali jako na blázna...

Blížila se další kontrola Billa na psychiatrii. Rozhodl se tentokrát nedávat svoje štěstí natolik najevo. Tom jej varoval a Bill cítil v sobě, že má pravdu. Že by tam možná chodit neměl. Nebral si s sebou zrcátko, ale i tak s velkým strachem a Tomem, kterého viděl prakticky na každém kroku. Nakonec k doktorovi šel.

Nesměle otevřel dveře ordinace. Položil se na lehátko a zadíval se do přívětivých očí ženy, která dnes vedla ordinaci. Usmíval se. Cítil se skvěle. I když mírně vysíleně. Pamatoval si každé Tomovo slovo a snažil se toho držet. Tiše vydechoval a čekal, až se mu doktorka bude věnovat.

„Takže, jak se máme?,“ zeptala se ho hned na úvod.

„Popravdě, skvěle...,“ usmál se Bill. Nesnažil se působit příliš nadšeně. Přesto si doktorka cosi škrábala do svého notýsku.

„Nějaké novinky?,“ zeptala se. Vypadala, že Billa opravdu chce vyslechnout. Bill nevěděl, co si myslet. Pořád přemýšlel o Tomovi. Opatrnost není nikdy nazbyt.

„Mluvil jsem s... S jedním starým známým a... Je to najednou všechno nějak lepší,“ zasmál se Bill. Doktorka jen pokývala.

„To je moc dobře, pane Kaulitzi... To vypadá na lásku,“ řekla. Bill jen tiše kývl. Doktorka si usrkla kávy a zavrtěla se na židli.

„Taky, že jo... Je úžasnej...,“ zašeptal. Doktorka si olízla rty.

„Aha, takže chlapec... A je vám s ním dobře, že?,“ optala se.

„Moc dobře... Je to zlatíčko... A hezky se o mě stará,“ usmál se Bill ještě širším úsměvem... Najednou zazvonil telefon a doktorka se náhle vzdálila. Bill si gratuloval, že to tak dobře zvládl. Byl zamilován do odrazu v zrcadle, ale nelhal. Řekl pravdu. Najednou si všiml obrovského zrcadla, které bylo v doktorčině pracovně. Váhavě k němu přistoupil a nadšeně zapištěl, jakmile spatřil Toma.

„Bille, tady ne!,“ zašeptal Tom. Bill byl ale jako smyslů zbavený. Nadšeně líčil všechno svému bráškovi.

„Ale jo, Tome, zvládl jsem to!,“ radoval se Bill. Tom sklesle svěsil hlavu. Pokynul Billovi hlavou, aby se otočil. Bill se skoro zkácel...

„Kamera... Mikrofon... Podvedli mě!,“ zaječel Bill při pohledu do rohu místnosti. Bill si uvědomil, že ta žena je známá psychiatrička a... Georgova teta. Ten zrádce, byla to past!

Nestačil se vzpamatovat a už několik zřízenců v bílých pláštích Billa odvedli pryč. Poznal mezi lidmi i Georga. Přítele, který jej zradil.

„Nenávidím tě, Georgu Listingu,“ ječel Bill na celou chodbu, než jím mrskli do nejbližšího pokoje...

„Je to pro tvoje dobro, Bille Kaulitzi – Trümpere!,“ volal za ním Georg. Bill tiše plakal, ale ještě dřív, než stačil vstřebat kamarádovu zradu a nedůvěru, na něj začala působit injekce...

Teprve v blázinci, kam ho zavřeli, Bill úplně zešílel. Žádal jen o jediné – aby mohl vidět zrcadlo. Byl od nich odříznutý. Všichni si mysleli, že je to nějaký fetiš, výmysl... Ale Bill vždycky věděl svoje. S Georgem už nepromluvil... Vyčítal si svou blbost, mohl s Tomem mluvit a zahodil všechno jen kvůli své hlouposti...
Všichni se mu vysmívali, když vyprávěl svůj příběh. Dokonce i ostatní „cvoci“. Jediný Bill však věděl, že si nevymýšlí. A že to všechno není jen jeho zbožné přání, ale neuvěřitelná realita. Billa to ničilo, ale pořád cítil, že není sám... Tak moc chtěl mluvit s Tomem...

Až poté si všiml lesklé cedulky na svých dveřích. Byla hladká a lesklá, jako zrcadlo...

„Jsem pořád s tebou, Billi,“ zaslechl Bill tichý hlásek. Tentokrát nic neřekl a jen tiše kývl. Usmál se. Neztratil ho úplně... Pořád je Tom někde v něm... Bill, tichý blázen... Vyšinutě zamilovaný cvok. Který ještě neztratil úplně všechno...

19.2.09 18:40
 


bisher 0 Kommentar(e)     TrackBack-URL

Name:
Email:
Website:
E-Mail bei weiteren Kommentaren
Informationen speichern (Cookie)



 Smileys einfügen