perfection Gratis bloggen bei
myblog.de

welcome


Guten Tag... :-) Meine Name sag ich euch nicht, aber... Ich bin 18, komme aus Tschechien und ich studiere deutsche Sprache. Ich besuche eine Industrieschule in Tschechien. Doch, ich bin Tschechin. :-) Ich liebe Musik, Filme und meine Freunde... Mein Deutsch ist nicht so gut, am meistens werde ich tschechisch schreiben. ;-) In der Freizeit schreibe ich die FF über Bill und Tom Kaulitz (Kaulitzest) und jetzt - auch Billard. ;-) (Bill K. + Gerard Way) (klar, auf tschechisch) Ich habe schon meine Seite, aber das... reicht nicht. ;-) Aber das reicht... Dankeschön, bye ♥ Bis dann



Credits


One Night In Tokyo Design Coding
Goth vs. hoper 1.

auf tschechisch ;-)

pairing : Bill + Tom

autor : Coreenn (ich) (Mrs. CoreenKaulitzCullen) + Mitternacht
*******
 U gotha

Nervózně přešlapoval před zrcadlem. Černá tužka v jeho ruce právě dokonala svou práci. Kontura dokonale zvýraznila krásný, mandlový tvar jeho čokoládových očí. Z taštičky vytáhl řasenku, aby své dílo dokonal. Tvář ještě jednou poprášil bílým pudrem. Koupil si novou černou rtěnku, ale uvažoval, zda jí má použít. Dnes měl poprvé nastoupit do nové školy, ale bál se. Bál se reakce na svou osobu, i když ta mu předtím byla upřímně úplně ukradená. Odfoukl si pramínek vlasů z obličeje a ještě pozorněji se na sebe podíval.

Havranní vlasy rámovaly jeho obličej, pudr mu dodával ještě větší jemnosti. Všechno dokázala umocnit jeho rachitická postava a dlouhé, umělé černé nehty. Jeho oči byly nebezpečně uhrančivé, propalovaly vše, o co jen zavadil pohledem. Umocněné silným černým líčením byly prakticky naprosto neodolatelné. Džíny, pochopitelně onýtkované, tmavé a těsné, na jeho vyhublém těle skoro visely. Zapnul poslední knoflík na své černé košili. Zapátral v černo – stříbrné krabičce, aby z ní vylovil to, co hledal. Náramek s ostny a několik prstenů. Nejraději měl ten s rudým, velkým kamenem, který svírá had ve své tlamě. Prsten se opravdu ovíjí kolem jeho prstu jako had.

Tiše se usmál, když dokončil finální úpravu svého outfitu výraznými šperky. Nezapomněl ani na obojek s motivem ostnatého drátu. Vypadal perfektně. Jeho vzezření bylo téměř pohádkové, tak tajemné... Spousta lidí se Billa bálo, ale on si připadal sebejistější, když mohl své emoce schovat za tunou make upu a drsných šperků. Někde uvnitř sebe to byla bojovná osobnost, ale taky s velice zranitelnou duší. Vždycky měl až neuvěřitelně dobré srdce. A to byla největší zrada, kterou mohl zažít. Všechny měl rád, opatroval jejich city, aby se mu za to oni vysmáli do očí. Proto jeho srdce, plné vroucího citu, ochladlo. Nechtěl milovat. A nechtěl být milován. Nalhával si to, zatímco po nocích tiše plakal do polštáře. Lidé mu říkali, že je pozér. On se ale tak necítil. Na svých rukách měl jen nepatrné jizvičky a všem mohlo být jedno, proč si je vlastně způsobil. Pozérství to tedy rozhodně nebylo. Byla to všechna bolest skrytá v jeho duši. A on o ní nechtěl nikomu říkat. Stejně by ho nikdo nepochopil.

Tiše si povzdechl a vešel do svého pokoje. Byl až neuvěřitelně pořádný, nikdo by to do něj nejspíš ani neřekl. Jeho duše byla temná. Takovým typům lidí se říká „tichý básník“. Člověk, který si svou bolest drží uvnitř sebe a nechce jí nikomu ukazovat. Nikdy, nechce znovu projevit svou slabost. Popadl černou tašku s fialovou lebkou a kráčel si to dolů. V kuchyni na něj už čekala jeho matka.

„Dobré ráno, mami,“ zapištěl. Matka sebou trhla. Poté se otočila a syna hned spražila vyčítavým pohledem. Tenhle pohled bohužel až moc dobře znal.

„Dobré, Bille... To myslíš vážně?,“ odpověděla rýpavým tónem. Bill jí odpověděl akorát očima vsloup. Věděl, co má na mysli. Pohledem ho sjela od hlavy až k patě a kriticky se ušklíbla.

„Mami... Znáš mě přece, já...,“ zakoktal se. Jeho matka nenáviděla styl gothic. Nenáviděla ty temné obrázky, nenáviděla Billovu věčně skleslou tvář, jeho výraznou osobnost. Kdyby vypadal jako ostatní kluci, určitě by to bylo lepší. Určitě by to její syn měl lehčí a oni se nemuseli nikam stěhovat. Bill to kvůli jeho vzhledu nikdy neměl lehké. Nikdo se ho nepokoušel pochopit, nikdo ho nevnímal, nikdo nevěděl, jaký je. A pochyboval i o tom, že to o sobě ví on sám.

„Chceš, aby to zase začalo odznova? Aby se zase stalo to samý?! Bille, takhle ven jít nemůžeš, sundej to líčení,“ pronesla káravě. Bill přivřel oči na znak protestu. Věděl moc dobře, co se dělo, než odešel ze staré školy a matka mu pokaždé, když šel ven, vyčítala jeho vzezření. Už několikrát ho zmlátili. Měla opodstatněný strach, ale Bill si z toho zřejmě nic nedělal. Cítil, že konečně našel něco, v čem se bude cítit opravdu svůj. Svůj styl. A nenechá se odradit. I když na druhou stranu mu bylo líto, co všechno kvůli němu musela matka řešit.

„Bude to jiný, cítím to,“ zašeptal Bill. Ale jistota v jeho hlase matku překvapila. Podívala se ještě jednou do jeho vzdorovitých, chladných očí a hlasitě vydechla. Pohladila ho po hubené ruce a na tváři toho zakřiknutého chlapce se objevil po dlouhé době drobný náznak úsměvu.

„Máš na stole snídani, sněz si to...,“ pravila a odcupitala do obýváku vybalovat krabice. Ještě nebyli úplně nastěhovaní v novém domě. Měli málo peněz, proto dostal Bill na dnešek kapesné jenom mizerná 2 eura. Štvalo ho to, měl už jen tři cigarety a s nimi si měl vystačit celý den. Mohl by si krabičku koupit, ale pak by neměl na svačinu...

Otráveně se podíval na hrnek teplého čaje a dva nutelou namazané chleby. Neměl hlad, všechno se v něm svíralo. Ale nakonec se přemohl a kousnul si. Dvakrát, třikrát... A nakonec snídani zlikvidoval. Překvapil sám sebe. Ještě sbalil sirky a chtěl odejít, ale podíval se ještě naposledy do zrcadla na chodbě. V koutcích úst měl zbytky po té čokoládové pomazánce. Tiše zaklel a vběhl opět do svého pokoje.

Úprava mu zabrala příliš mnoho času, než zase bylo vše podle jeho představ. Kdyby nebyl tak žravý, mohl by v pohodě stíhat. Ani tu svačinu si nestihne koupit. Nu což, o polední pauze si půjde koupit cigarety a bude v pohodě. Pohled naposledy zavadil o černou rtěnku. Tentokrát se nerozmýšlel a napatlal jí svoje rty. Hodil ji spěšně do tašky, popadl klíče, mobil a rychlostí blesku vystřelil ze dveří, aby stihl autobus.

„Hodně štěstí, zlatíčko!,“ volala na chlapce matka. Ale Bill jí už zřejmě neslyšel. Uháněl směr zastávka.

Mezitím u hopera

„Vstávej, Tome! Přijdeš pozdě do školy!“

„No jo, pořád...,“ zabručel dredatý chlapec a hlavu zabořil do polštáře. Otočil se a na budíku se skvělo 6:51... V 7:15 mu jede autobus a zřejmě mu bude ještě hodně dlouho trvat, než se vůbec zvedne z postele, osprchuje se a připraví se do školy. Nenáviděl školu, i když byl velice populární mezi svými spolužáky. Byl vždycky za hvězdu. Až neuvěřitelně cool osobnost. Nic ho nerozhodilo, vždy byl sebejistý. A taky líný, egoistický a až příliš velký extrovert. Málokdo ale věděl, že Tom rozhodně není tak bezcitný, jak vypadá. Jen prostě nemá komu své city projevit.

Hlasitě si odfrkne a svou houpavou chůzí, charakteristickou speciálně pro něj, se doplíží do své koupelny. Jeho dredy jsou rozházené snad do všechn světových stran. Tom instinktivně hrábne po obřím červeném tričku, které je hozené přes prádelník. Vypadá to, že je podle vůně i čerstvě vyprané. Natáhne na sebe obří kalhoty, které jeho matka z duše nenávidí a upevní je na svém útlém pase páskem. Nazuje si ponožky a podívá se opět na sebe... Dneska kšiltovku a podobné úpravy stíhat nebude. Dredy si stáhne do culíku a vše ještě spraví čelenkou. S výsledkem je spokojený. XXXL mikina to jistí. Popadne svůj školní batoh a docupitá dolů do kuchyně.

Snídaně zůstane téměř netknutá. Autobusová zastávka je odsud ještě daleko a to je 7:08. Tom běží, seč mu síly stačí. Dredy ho i přes to, že jsou stažené, pleskají do tváře. Zastávka je nadosah, velmi blízko. Nasadí nejvyšší tempo, kterého je schopen a vystřelí vstříc k autobusu. Do autobusu nastupují už poslední lidé. Tom si všimne existence s černými delšími vlasy a pochybnou vizáží. Nevšimne, prakticky se s onou osobou srazí.

„Hej, dávej pozor jo?!,“ zavýskne ono černovlasé cosi a dere se před Toma. Byl tu první a nesnáší předbíhání. Tom se poprvé a naposled nechá odstrčit. Má vyhlédnuté místo v autobuse, jediné, které ještě je volné. Jaké je to překvapení, když mu toto místo zasedne černovlasý kluk. Jeho drzý pohled Toma rozčiluje, ale i provokuje. Ještě nikdy toho kluka ve městě neviděl, zřejmě je to nováček. Tom v jeho očích viděl neposedné plamínky a ty mu neuvěřitelným způsobem imponovaly. Stál nad tím temným stvořením a neustále si jej prohlížel. Nemohl z něj spustit oči... Ještě v životě neviděl nic tak krásného...

Probleskávalo mu hlavou tolik myšlenek a nedokázal se jich zbavit. Ta nejsilnější v něm ale kolovala pořád. Hypnotizující tmavé oči chlapce, který si ted' nevědomky získal chladné, hoperské srdce...
19.2.09 18:35
 


bisher 0 Kommentar(e)     TrackBack-URL

Name:
Email:
Website:
E-Mail bei weiteren Kommentaren
Informationen speichern (Cookie)



 Smileys einfügen