perfection Gratis bloggen bei
myblog.de

welcome


Guten Tag... :-) Meine Name sag ich euch nicht, aber... Ich bin 18, komme aus Tschechien und ich studiere deutsche Sprache. Ich besuche eine Industrieschule in Tschechien. Doch, ich bin Tschechin. :-) Ich liebe Musik, Filme und meine Freunde... Mein Deutsch ist nicht so gut, am meistens werde ich tschechisch schreiben. ;-) In der Freizeit schreibe ich die FF über Bill und Tom Kaulitz (Kaulitzest) und jetzt - auch Billard. ;-) (Bill K. + Gerard Way) (klar, auf tschechisch) Ich habe schon meine Seite, aber das... reicht nicht. ;-) Aber das reicht... Dankeschön, bye ♥ Bis dann



Credits


One Night In Tokyo Design Coding
Diary of Jane (Breaking Benjamin)

und jetzt - versteht ihr? :-D ooh.. Ich liebe es ♥ ♥

21.2.09 17:37


Beichte...

auf tschechisch, ich habe keine Lust auf deutsch zu schreiben

Kamarádi moji z Čech, kteří mi sem lezete, moc vám děkuju za to, že tady jste...

Moje první úvaha, kterou jsem sem zanesla, se smazala. Blbne mi prohlížeč, asi kvůli tomu jsem si jich pro jistotu instalovala hned několik. :-D No doufejme, že se to už nesmaže, jinak mě na místě klepne.

Včera jsme si s Angelem psali o tom, jaký jsou naše vztahy k okolí. Koho máme rádi, koho nesnášíme, jak vnímáme cizí lidi a jak oni vnímají nás. Bylo to dost zajímavý. Nedalo mi to, pustila jsem se do uvažování...

Nostalgie, ve sluchátkách Diary of Jane od Breaking Benjamin. Střídalo se to s tolika písničkami typu Nach dir kommt nichts nebo Scheiss Liebe...

Všimla jsem si, že dělám odstavce stejně jako Angel. :-D Mlčím a píšu, na co jsem přišla...

Náš hlavní problém byl s tím, že oba jsme se snažili splynout, ale efekt byl opačný. Lidi nás vnímali dost jinak, jako jakýsi odpad. S lidmi jsem se nikdy moc nebavila a ani jsem o to nestála... Vždycky jsem měla svůj vlastní svět a neměnila bych ani za nic. Ale v poslední době...

Před lidmi, všude... Mám takové nutkání. Ani ne tak nutkání, jako spíš strach vyjít ven, mluvit s cizími lidmi. Přátelé pomalu mizí a ti praví snad ani neexistují. Myslím tím samozřejmě ty, o které se můžu opřít, kteří jsou vedle mě. Nechci tedy křivdit tomu úžasnému klučinovi, který mi toho tolik dal...

Angele, máš pravdu. Nejlepší kámoš pro holku je gay. ;-)

Já vždycky byla taková tichá. Nikdy jsem se moc neprojevovala, nikdy jsem nebyla moc výrazná. Lidi do mě vráželi, nevšímali si mě, dost jich mě vnímalo jako zbytečnou bytost a já se tak i začala cítit. Přišla jsem domů, sedla k počítači, napsala povídku a bylo. Potřebovala jsem se vypsat, stejně, jako to dělá náš Andílek.

Nikdy jsem nepotřebovala lidi, ale poslední dobou... Připadám si trapně. Mluvit s někým mi dělá problém a lidi si myslí, že jsem absolutní pošuk. Pokoušejí se mě poznat a já je odrazuju. odrazuju je ode všeho, jak by se se mnou mohli nějak sblížit... A mám to. Když pak někoho doopravdy potřebuju, pocítím prázdnotu. Jako by tu nikdo nebyl. Vím, že tu nejsem sama, ale jsem tak prázdný, bezcenný člověk...

Jsem outsider, ale poslední dobou dost výrazný. Ani byste neřekli, co všechno může dokázat černá tužka, černé oblečení a dlouhá ofina. Jsem roztěkaná, tichá... A pak mi všichni začnou zírat na zápěstí. Zvykla jsem si na to.

Aby se nedivili. Na sebepoškozování jsem až moc velký zbabělec. Utíkám před problémy někam jinam. Sednu si do kouta, zírám do prázdna a přemýšlím. Tohle je můj život. Mých dosavadních 18 promarněných let života. Života na nic, kdy jsem se prostě uzavřela...

Moje rodina mě přestala brát. Přítel mě poslal do háje. A já jsem tady akorát sama a hraju si s myšlenkou, jestli by prostě nebylo lepší odejít. Vykašlat se na všechny. Když odejdu, možná si ostatní konečně uvědomí, že zase tak zbytečná bytost nejsem a že mě třeba má i někdo rád...

Svěřila jsem se dlouholeté kamarádce, znám jí už od školy. Mám už jen dvě spolehlivé. Ale těm jsem se nesvěřila, svěřila jsem se té druhé. A udělala jsem chybu. Zmizela s tím, že s tímhle si budu muset poradit sama. Moje spolehlivá kamarádka je zase nedosažitelná. Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem s ní naposledy mluvila...

Tu holku mám vážně moc ráda. Je zlatá, vyslechne mě, ale nevím, jestli jí můžu říct jednu věc. Najednou si toho všímám a bojím se toho. Jedna moje kamarádka to taky cítí podobně. Najednou jsem na všechno začala pohlížet jinak...

Táhne mě to k holkám. Opravdu moc. Líbí se mi holky i kluci. Svěřila jsem se našemu odborníkovi na vztahy Angelovi a slíbil mi, že jakmile přijede, tak se nějak dohodneme a probereme to. Anděli, proč jen musíš bydlet tak zatraceně daleko?

Musím se přiznat, i jeho jsem měla jednu dobu radši, než je zdrávo, ale uvědomila jsem si to včas. Ani jednomu z nás by to neprospělo. Oba dva bysme byli potopení a já nechci ničit jeho relativně dobrej život. Jsem tu napořád pro tebe, ještě nikdy jsem se tolik neotevřela člověku, jenom tobě.

Říkal mi něco v tom smyslu, že je to úplně normální. Já to vím, Andílku. Je to vnitřní zmatek a já nemám problém se s tím nějak srovnat, ale horší je to říct rodičům. Horší je žít tím, že najednou si ven vyjdu s holkou a odsoudí nás. Mě vždycky hodně záleželo na názoru ostatních a v tomhle by nemělo, ale opravdu se bojím...

Pamatuju si na ty ústrky kvůli TH, který jsem ve škole prožila. Podle toho, jak se chovají moji spolužáci a učitelé je vidět, že by mě nevzali. Dostala jsem nedávno novou šanci, kterou jsem stejně promrhala, ale znova do toho spadnout nehodlám. Chci být silná, ale nejde to. Za žádnou cenu...

Zoufám si nad tím, jaký dneska svět je. Kolik zbytečné nenávisti. Jsem ráda, že jsem tím, čím jsem, ale chtěla bych se změnit. Zase začít věřit lidem, ale myslím, že to jen tak nepůjde...

Kolikrát jsem je zklamala, když jsem se snažila jim říct něco nebo se prostě jen zalíbit. Nechci už nikoho zklamat, já chci jenom život. Život, který budu schopná žít a budu ho mít ráda. Ale nevím, jak to uskutečnit. Je toho na mě až moc.

Jsem hrozně paranoidní. Mám pocit, že jsem to trošku přenesla i na Andílka. Ten taky někdy neví, co si o tom myslet. Pořád cítím, jako by lidi čekali na každou mojí chybu. Bojím se, že se už několikrát dočkali a vidí mojí slabost. Jsem slabá, jsem chladná, ale uvnitř se cítím jinak...

Možná bych se měla konečně zvednout a začít žít podle svého. Kdybych se tolik nebála, bylo by to snažší. Mnohem snažší. Jen by to chtěl mít někoho vedle sebe a žít. Zase začít žít... Nic jinýho si nepřeju...

Bojím se vystoupit z davu, i když se mi to tolikrát podařilo, tak co je vlastně špatně? Já vážně nevím... Možná se lidé bojí mě. Možná já jich. Ale na tohle mi nikdo neodpoví. Už se ani nedokážu smát. Dýl bych to v sobě asi dusit nedokázala.

Už vás tu nechám. Možná se nad tím zamyslíte, možná ne.

Loučím se s vámi, s pozdravy vaše Coreenn, slečna Kaulitzová a paní Cullenová

21.2.09 17:14


20.2.09 10:44


Za zrcadlem 2./2.

auf tschechisch

pairing : Bill + Tom

autor : Angel + Coreenn

 Na oddělení psychiatrie chlapec strávil už pár týdnů. Počáteční strach překonal. Překonal i stýskání. Tom byl pořád u něj. Cítil ho blízko sebe, i když vlastně byl někde daleko. I když jediné, co Bill měl, byl odraz v lesklé ploše. Bill se cítil dokonale spokojený. Nic mu nechybělo, jen jednou jedinkrát se dotknout... A také to dost často bratrovi říkal...

„Tome... Kdyby to šlo, jen jednou... Pohladit tě, cítit tě u sebe...,“ šeptal Bill vstříc lesklé ploše. Zasmušil se, stejně jako onen obraz v zrcadle.

„Billi... Sám víš, že to nejde... Jsem tu s tebou i dál... Podívej, kam jsme se to dostali,“ zašeptal ještě tišeji Tom. Vlastně nevěděl, proč šeptá, když nikdo jiný než Bill jej slyšet nemůže.

„Nic nechci, nic jiného... Než tě jen jednou jedinkrát pohladit a říct ti do očí, jak moc tě miluju,“ řekl Bill.

Nechtěl opravdu nic jiného. Jen tohle. Někomu to nepřipadá jako moc, ale pro Billa by jediné pohlazení od Toma mohlo znamenat celý svět.

„Už jsem ti řekl, že to nejde, nevím, proč tohle po mě chceš. Nemůžu ti vyhovět, i kdybych tisíckrát chtěl, zlatíčko,“ zašeptal tiše Tom.

Billovi se roztřásly nohy. Ucítil podivnou slabost, kterou už nesčetněkrát. Potřeboval jeho doteky, šílel bez nich. Bylo to už tak dlouho. Už byl vším otrávený, byl unavený. Chtěl jen jedno, a tušil, že to nikdy nemůže dostat.

„A chceš mi vlastně vyhovět?,“ povzdechl si Bill. Odraz jeho bratra ale neodpověděl. Beze slov zmizel a nechal zoufalého černovlasého kluka, aby se dál krčil u zdi a tiše se oddával svému šílenství.

Bill to věděl. Věděl, že chce moc. Ale to pokaždé... Už tolik lidí mu tohle řeklo a jeho to svíralo uvnitř čím dál víc. Víc, než si chtěl připustit. Jen jeden jediný dotek a byl by na vrcholu štěstí. Věděl, že tohle dostat nemůže. Dál tedy trávil dny a noci s cizími lidmi. Vnímal jejich nářeky, záchvaty šílenství... Bill byl natolik klidný blázen... Omezili mu dávku léků, ale pokaždé, když se ho zeptali, jak se cítí a jestli pořád ještě mluví s Tomem, pokaždé odpověděl kladně. Nechtěl lhát. Zvykl si tady. Svět venku ho už nezajímal, měl svůj vlastní svět, z kterého se mu utíkat nechtělo.

Lidé mu nerozuměli. Tichému bláznovi a jeho snům neuvěří nikdo....

Jeho srdce bylo tak nemožně prázdné... Mrtvý bratr v něm zanechal hlubokou jizvu nejen na jeho srdci. Bill se rozhodl, že svou bolest z toho, že jeho Tom s ním není, musí nějak ventilovat. Musí jí dostat pryč, než ho stráví úplně, než mu úplně otráví mysl. Nechtěl si to připustit, ale jeho mysl byla už otrávená tak, že víc to už nešlo. Jeho sny, ve kterých sténal Tomovo jméno, byly čím dál častější. Bill to už přestával zvládat. Těch doteků, o kterých snil, tak zoufale snil tak příliš dlouho, se prostě dočkat nemohl. Přesto stále doufal v zázrak... Pořád ještě věřil, že se dostane za svým bráškou a budou konečně spolu. Tolik chtěl být s Tomem...

„Tome?“

„Ano?“

„Kdy konečně budeme moct být spolu? Jako napořád? Hrozně mi chybíš, já s tebou nechci jen mluvit...“

„Bráško, neplač... Musel bys... Musel bys zemřít a to po tobě nemůžu chtít. Nemůžeš si vzít život. Nemůžeš, andělíčku můj. Já na tebe budu čekat ještě hodně let. Musíš se dostat odsud, nic víc si nepřeju.“

„A co myslíš, že chci udělat? Dostat se odsud!“

„Ale ne tak, jak to myslíš ty! Dostat se ze cvokárny, to jsem myslel!“

„Tome, ty vůbec nevíš, jak mi je! Jak moc mi chybíš, tolik, že si to ani nedokážeš představit! Ty jsi uvnitř mě, ale já necítím vůbec nic! Já tu už nemám důvod zůstat!“

„Bille, mlč prosím, už mlč!“

„Nebo co? Zase odejdeš?“

Sotva tohle Bill dořekl, jeho bratr už zmizel. Věděl, že tohle Tom udělá. Nechtěl se s ním hádat. Bill se cítil tak sobecky. Co asi Tom musel cítit uvnitř jeho těla. Těla, které obývají dvě zoufalé duše, přičemž ani jedna z nich nemůže najít vytoužený klid...

Bill jen tiše seděl na okraji postele. Cítil, jak jeho srdce buší čím dál rychleji. Jak se mu z očí hrnou slzy plné beznaděje a bezmoci. Takhle to dlouho nemůže vydržet, takhle ne...

Bill si s tou myšlenkou pohrává už dlouho. Ukončit svůj život. Nevrátí tím život bratrovi, ale konečně najde svůj klid. Konečně najde to, po čem touží. Konečné odpuštění. Nebude se muset už znovu trápit. Bude s Tomem a konečně pocítí, co je to skutečné štěstí. Štěstí, které tolik hledá a zoufale jej nemůže najít.

Kdyby jen věděl, kolik bolesti ho ještě čeká, radši by nevěděl... Tichý nezkrotitelný blázen. V jednom kuse předávkovaný léky. Nemohl za to, i když se modlil, aby se jedno ráno neprobudil. Je to prý luxus, zemřít ve spánku. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit. Georg jej opustil, Tom o jeho obavách věděl. Byl uvnitř jeho srdce, ale taky nejspíš i v jeho hlavě. Vyčítal Billovi tolik jeho trápení.

„Bille...“

„Tome, já nevím, jestli s tebou chci vůbec ještě mluvit...“

„Tentokrát mě ale budeš muset vyslechnout, prosím...“

„Mluv Tome, rychle... Než sem někdo přijde...“

„Bille, musíš mi pomoct...“

„S čím?“

„Chci konečně odejít. Nalézt klid. Byl jsem s tebou dlouho. Chci opustit tenhle svět.“

„Co tím myslíš?“

„Chci tím říct, že už nechci, aby ses kvůli mně trápil. Chci odejít. Musíš mi pomoct dostat se z tohohle světa. Musím odejít, moje duše musí nalézt klid. Dělíme se příliš dlouho o tvoje tělo, ničí tě to.“

„Neničí. Cítím se fajn... Ty chceš odejít? Chceš mě opustit?“

„Tebe ne, ale tenhle svět.“

„Uvidím tě pak ještě někdy? Budu s tebou moci mluvit?“

„Pak už ne, Bille. Já budu pryč!“

„Chceš mě opustit! Opustit mě!“

„Prosím Bille, udělej to pro mě. Nech mě odejít...“

„Nechci, abys odešel!“

„Říkal jsi přece, že se mnou už nechceš mluvit a vidět mě...“

„Tím jsem myslel akorát to, že se tě chci konečně dotýkat, zase jako dřív, Tome! Nechci, abys z mého života odešel úplně!“

„Ale já odešel a nechci, aby ses dál trápil. Nejsem už dávno tady. Nech mě odejít, já chci být volný. Budu tě hlídat. Ale musíš mi slíbit, že všechno bude zase jako dřív. Že zase začneš žít!“

„Jak tohle vůbec po mě můžeš chtít?“

„Nic víc po tobě nežádám, prosím...“

Jakmile dozněl hlas mrtvého bratra, zmizel opět i jeho obraz. Bill byl postaven před nelehký úkol...

Dlouho přemýšlel o tom, zda má nebo nemá bratra nechat odejít v klidu. Zdi blázince byly čím dál chladnější a jeho pokoj čím dál víc těsnější. A ted' ho měl opustit i ten, kterého nejvíc miloval a on ho k tomu ještě měl postrčit, měl mu k tomu pomoci. Už víc nechtěl. Nechtěl být neustále obětí. Stejně kdyby Tom v klidu odešel, Billa by neustále stravovala ta myšlenka, která kdysi. Zase by neměl nikoho. Snažil se nepřemýšlet sobecky, ale nešlo to. Pořád se viděl opuštěný a ztracený jako předtím. Jako kdysi. Už víc tohle nechtěl zažít...

Potřeboval si o tom s někým promluvit. Potřeboval něčí radu. Toma miloval a vždy chtěl jeho štěstí. Tom díky jeho blbosti jednou odešel, pak zemřel a pak se vrátil. Vrátil, aby ho opět opustil. To ho má nechat odejít, aby byl zase sám, aby zase díky svý blbosti o něj přišel? Ale co má sakra dělat, vždyt' se z toho už doopravdy zblázní...

„A co mám vlastně dělat, Tome?“

„Stačí, když provedeš rituál se svíčkama. Otevřeš okno, budeš přecházet po celém pokoji a plamen svíčky se bude dotýkat zdí. Budeš říkat to zaříkávání, které jsem ti už předtím řekl a nakonec... Nakonec z tebe vystoupím a odejdu... Rozumíš?“

„Rozumím... Když ti pak bude líp, udělám cokoliv. Udělal jsem hodně chyb a nechci už žádnou z nich opakovat.“

„Děkuju ti, Bille. Děkuju...“

Už nemohl couvnout. S každým dnem, kdy se tohle Billovo utrpení blížilo, se cítil čím dál nejistější. Čím dál víc se bál. Kdyby někomu neřekl, co se děje, už by to nevydržel. Neměl nikoho. Jeho přátelé už vlastně nebyli přáteli a nechali Billa tam, kde je ted'. Bezmocného, vyděšeného a osamělého jen s odrazem bratra v zrcadle. Proto se jednoho dne rozhodl pro jednoho člověka, o kterém sice věděl, že ho kdysi jako přítele ztratil, ale tentokrát se rozhodl, že už necouvne...

„Ahoj Bille, co potřebuješ?,“ zašeptal Georg, když vstoupil do pokoje, ve kterém se krčil ten střapatý zbytek toho, čím byl Bill ještě před pár týdny.

„Potřebuju... Sedni si,“ řekl ještě tišeji Bill a pokynul Georgovi, aby se vedle něj posadil. Už dávno Geovi odpustil. Georg toho kajícně litoval. Bill to na něm viděl. A taky mu to nedávno Georg řekl.

„Potřebuju svíčky... Tom chce, abych ho osvobodil...“

„Bille...“

„Geo, nic víc od tebe nežádám, jen tohle. Chce být konečně volný. Chce mít klid. Je pořád se mnou, ale už chce odejít. Chce odejít tam, kde mu bude líp. Sice tady budu sám, ale je to jeho rozhodnutí a taky... Chci konečně udělat něco, co prospěje jemu, ne mě. Už mě všechno tak unavuje a jeho taky. Potřebuje vypadnout. A já se potřebuju dostat odsud. Prosím Georgu... Svíčku, sirky... Otevřené okno, nic víc.“

„Opravdu ne nic dalšího? Jsi si tím jistý?“

„Jsem...“

Ve chvíli, kdy Bill tohle řekl, cítil se, jako by si právě vrazil nůž do srdce. Jako by právě o Toma přišel znovu. Ale rozhodl se a nemohl jinak...

S Georgem si pak nesčetněkrát povídali o Tomovi. Když Tom pravidelně dával znamení kdykoliv, když byl Georg nablízku, začal věřit. A začal si připadat čím dál hůř, když věděl, že ublížil příteli a myslel si, že je blázen, i když Bill ve své vlastní podstatě blázen nebyl... Jen se příšerně trápil.

„Mluvíš se mnou naposled?“

„Ano Bille, tohle je naposledy.“

„Tome, chci jen, abys věděl, že mi budeš moc chybět. A že jsem tě nikdy nepřestal mít rád, i když jsem tě odkopnul. Tome, víš to?“

„Samozřejmě, že to vím, Bille.“

„Miluju tě, a vždycky budu.“

„Já tebe taky Billi...“

„Mám to už udělat?“

„Ano, udělej to...“

„Dobře Tome... Já... Sbohem...“

„Sbohem... Pořád budu s tebou, neboj se.“

Billa se zmocnilo naprosté zoufalství. Okno bylo otevřené. V ruce třímal zapálenou svíčku a vosk mu pomalu stékal na holá stehna. Třásl se zimou, ale něco svému bráškovi slíbil. Chtěl to dodržet, i když za jakou cenu...
Vstal a začal obcházet zdi místnosti. Tiše si něco šeptal, přešel místnost třikrát... Ucítil prázdno, uviděl tmu.


„Tome...“

„Bille?“

Hlas za ním patřil jeho bratrovi. Váhavě se otočil, aby se mohl podívat, zda-li se mu tohle jen nezdá. Nezdálo.

„Vem mě s sebou, Tome.“

„Nejde to...“

„A můžu se tě dotknout? Můžu tě políbit?“

„Dobře...“

Bill ucítil chladné rty a něčí rozpálené tělo, tisknoucí k sobě to jeho rozechvělé tělíčko. Najednou se jeho sen rozplynul. Nakonec byl Tom pryč... Bill si bezmocně klekl na podlahu. Nemělo dál cenu tu zůstávat...

***

Tolikrát se Bill Kaulitz pokusil ukončit svůj život. Jako zázrakem se mu to však nikdy nepodařilo. Celá léta zíral do zrcadla, ve kterém už nikdy neviděl milovanou tvář, která se ani díky jeho prosbám nezjevila. Ani seance neměly účinek. Celý zbytek života strávil s Georgem, který mu dal tolik lásky, kolik si jen Bill zasloužil. Cítil, že mu bylo odpuštěno. Jako prý všem, kteří dají svobodu duši člověka, kterého nejvíce milují Bill to udělal.
Tom byl nadobro pryč... Ale Bill si ho neustále nosil v srdci. Nosil v sobě vzpomínku na chlapce, který by ted' byl jen starým, šedivým dědečkem. Vzpomínka na bratra Billa držela naživu, protože věděl, že Tom je to příčinou, díky které Bill nemůže zemřít dobrovolně. Tiše za to Toma proklínal, ale nakonec mu byl vděčný... Vděčný za dlouhý život, který směl prožít...

Jednoho dne opět přistoupil Bill o šedesát let starší k zrcadlu. Viděl tvář, která mu tolik chyběla. Rozplakal se...

„Bille, musím ti něco říct...“

„Co... Tome, co po mě chceš?“

„Je čas, Bille... Přišel jsem pro tebe. Budeme konečně spolu...“

„Tome, já...“

„Ššš... Otevři oči.“

Když Bill otevřel oči, neviděl v nich tvář starého 80tiletého muže, ale dvacetiletého mladíka.
„Takhle jsi vypadal předtím, než... Než jsem tě dostal tam, kde jsi byl... A kde ses tolik trápil.“


„Tome, ale ono to stálo za to.“

Jakmile promluvil, uslyšel Bill opět svůj mladý hlas.

„Každá vteřina tam stála za to, abych konečně mohl být s tebou...“

Tom uvnitř něj se usmál. Bill ucítil slabost na hrudi. Uviděl tmu.

„Ted' si běž lehnout, není ti dobře.“

Bill kupodivu poslechl bratrova slova a ztěžka došel ke svému lůžku, kde usnul s úsměvem na tváři...
Zemřel poklidně a ve spánku. V srdci blaženou vzpomínku na svého staršího bratra. Konečně mohl být s ním léta čekání se vyplatila... Ted' už mohou být bratři spolu. Navěky.

19.2.09 18:42


Za zrcadlem 1./2.

auf tschechisch ;-)

pairing : Bill und Tom

autor : Angel + Coreenn (ich)

Už to byly tři roky... Tři zatracené roky, kdy Bill musel žít bez svého dvojčete. Tolik se bál svých citů, měl obrovský strach... A z toho důvodu Tom musel odejít z jeho života. Billa to velice bolelo... Změnil svůj e-mail, aby mu Tom nemohl psát. Odstěhoval se a Tomovi nedal novou adresu. Chtěl žít jinak, i když věděl, že bez Toma to nepůjde... Tom Billa hledal, ale jako by se bratři jeden druhému už úplně ztratili.

Bill se tolik bál svých citů. I těch Tomových. Proto se rozhodl odejít – už napořád... Tehdy to bylo hodně těžké, pro oba dva...

„Bille, to nemůžeš!,“ zoufale křičel Tom. Z očí se mu řinuly slzy. Nemohl tomu uvěřit... Proč to zašlo tak daleko!?!

„Pochop, že to jinak nejde! Vypadni odsud, prosím! Nehledej mě, já nebudu hledat tebe! Bolí mě to víc, než si myslíš...,“ vzlykal Bill. Pomalu se sunul k zemi. Byl přesvědčený o tom, že dělá dobře. Poprvé se rozhodl řídit rozumem a nepodlehnout svým citům. Tohle by oba dva stálo draho a Bill měl falešný pocit, že Toma musí před tím vším ochránit...

„Ale ty to tak nechceš! Ještě řekni, že to, že mě miluješ není pravda! A já potom odejdu!,“ zakřičel Tom. Ani nevěděl, jak moc tím Billovi ublíží. Bill věděl, že se Tom jen tak nevzdá. Cítil to. Je přece jen jeho dvojče.

„Odejdi...,“ zašeptal Bill. Víc Tomovi říkat nechtěl. Ale Tom mu nedával na výběr... Pevně Billa objal a čekal, co se ještě dozví...


„Tome, já... Není to správný... Musíš odejít... Mám tě rád jako bráchu, ale... Milovat tě nemůžu, proto odejdi... Stalo by se něco, čeho bysme litovali... Nedokážu tě milovat Tome... Odejdi už, prosím jdi pryč!,“ zařval Bill a Toma od sebe odstrčil.

„A odkdy se řídíš tím, co je správný a co ne? Vždycky jsi porušoval pravidla,“ konstatoval tentokrát klidným hlasem Tom. Pořád si ještě myslel, že Bill najednou otočí, i když věděl, že je to jen jeho naivní přání. Bill byl tak tvrdlohlavý...

„Ale nejde to... Musíš jít... Já tě nedokážu opustit, proto musíš odejít ty... Prosím Tome... Jdi... A netýrej mě dál, prosím, prosím...,“ zoufale zaúpěl Bill.

„Bille, ale já tě nemůžu opustit,“ řekl Tom. Bill se od Toma hodně vzdálil. Došel až k nočnímu stolku a vytáhl z něj prstýnek se zeleným kamenem. Položil ho Tomovi do dlaně. Tom to pochopil jako gesto na rozloučenou... Jen pokýval hlavou a otočil se. Vyrazil ke dveřím. Zastavil se. Odepnul si řetízek ze svých plandavých džín a podal ho uplakanému Billovi.

„Nesmíš zapomenout... Víš, jak to mezi náma je...,“ řekl tiše Tom. Bill jen kývl. Tom se vzdaloval z pokoje, domu a nakonec úplně z jeho života... Bill za ním jen tiše šeptal...

„Nikdy nezapomenu...“

Při té vzpomínce se Billovi sevřelo srdce. Usedavě plakal. Věděl, že k sobě cítí lásku, ale ta že je zakázaná. Chvíli ze sebe měl dobrý pocit. Pocit, že to dokázal utnout hned u začátku. Že mezi nimi nebylo víc, než jen pár polibků. Gratuloval si, ale pak se začal nenávidět. Bát se sám sebe. V každém záblesku hledal svého brášku a cítil, že nic nebude jako dřív. Poslal do kytek něco, co bylo tak slibné... Tak zakázané. Ale taky věděl, že pokud dělá něco zakázaného, nechce tím nikomu ublížit. A Tomovi by časem ublížit musel.

Proto zametal stopy. Ale ve skrytu duše si hrozně moc přál, aby jednou Tom stál u jeho dveří a on mu zase mohl padnout do náruče. Malý kluk. Bill vždycky byl snílek. A to se mu tolikrát nevyplatilo... Tolik mu chyběl Tom. Silný Tom, který jej ochránil před vším. Ted' už nebylo před čím, Tom tu nebyl a zmizel daleko... Zmizel z jeho života.

Bill se pokoušel zapomenout, ale nešlo to. Nešlo zapomenout na něco tak krásného a jedinečného. Zkoušel svůj život žít jinak, ale to mu nevycházelo... Dokonce si našel i dívku. Chvíli cítil obrovské štěstí, ale věděl, že jí nemůže dát to, co mělo patřit jedině Tomimu. Jeho velkému bráškovi, který se sice nezdál, ale byl možná ještě křehčí než samotný Bill. Kdyby tak mohl být s ním... Tak moc litoval...

„Miláčku, děje se něco?,“ zašeptala dlouhovlasá blondýnka, která ležela na posteli vedle svého ustrašeného zlatíčka. Bill si jí prohlížel... Byla tak krásná... Ale cítil z ní jen chlad...

„Nic, zlatíčko... Nic... Jen mi není dobře...,“ vymlouval se Bill. Otočil se na druhý bok zády k ní. Proklínal se za to, že dívku jménem Christina vůbec dotáhl do svého života... Ucítil, jak kolem jeho těla ovinula paži a pak usnula... Cítil její dech na svém krku. Naskočila mu husí kůže a do očí se mu valily slzičky... Vždycky, když se ho dotýkala ona, cítil se, jako by se mu kolem těla ovíjel had. Přišla mu úlisná, ale... Ona byla ta první, na kterou totálně opilý žalem narazil v baru a už se jí nezbavil... Nevěřil jí jediné slovo. Líbil se jí, ale nic víc. Nikdy ho nedokázala mít doopravdy ráda. Tolik si přál se někomu svěřit, ale věděl, že Tom je někde hodně daleko... Možná cítí, že Bill se cítí špatně. Doufal v to. Jako by Tom byl v něm, i nadále... I když najednou Bill cítil takové prázdno, které si nedokázal vysvětlit...

Moc dlouho Billovi jeho vztah nevydržel. Tu dívku poslal do háje. Mohl jich mít na každém prstě deset, ale nechtěl ani jednu. Tolik se mu stýskalo. Ztratil kontakty s přáteli. Hroutil se. Najednou v něm byla hrozně malinká dušička a on cítil, že tu něco není v pořádku... Třásl se při pomyšlení, že ztratil jediné štěstí, které měl. Jen kvůli tomu svému pitomému strachu, který mu nedovolil, aby se řídil srdcem. Sice věděl, že bude platit, ale tenkrát si neuvědomil, jak moc bude cena vysoká...

Uzavíral se čím dál víc do sebe. Přestal se o sebe starat, nechtěl se nikomu líbit. Jediný člověk, kterému se kdy chtěl líbit, byl Tom. A ten tu není. Odehnal ho. Může za to sám. Záchvaty paniky se střídaly s totálním zoufalstvím a hysterií. Málem se zbláznil... A nakonec pochopil, proč má v sobě takovou prázdnotu...

Bill uslyšel zaklepání na dveře. Vylezl ze svého psychologického rohu v ložnici a šel ke dveřím. Tolik doufal, že je to Tom. Nadechl se, odhrnul si vlasy z obličeje a usmál se. Za dveřmi ale stál Georg, Billův dobrý kamarád...

„Ahoj Billi... Můžu?,“ zeptal se. Bill jen zakýval a Georga poslal do obýváku. Pokoušel se uvařit kávu, ale Georg ho zastavil...

„Moc se ti klepou ruce, můžu? Nechci, aby ses třeba opařil,“ řekl přívětivým hlasem zavalitý hnědovlasý chlapec a kávu udělal sám. Bill se mezitím bezeslova posadil na pohovku. Georg mezitím přišel s dvěma šálky kávy. Bill v jednom z nich poznal Tomův oblíbený hrníček. Bill z něj pil hodně často. Takhle mohl být Tomovi pořád nablízku...

„Proč jsi tu?,“ zašeptal Bill. Tušil, že se na něj kamarád nepřišel podívat jen proto, aby ho viděl. Bill měl neblahou předtuchu, už kvůli té prázdnotě ve svojí zmučené dušičce. Georg svěsil hlavu, ale pak se zapíchnul pohledem do Billových nateklých očí.

„Tom...,“ řekl Georg. Bill nechápal, přesto měl v očích slzičky... Polkl a čekal, co přijde. Když Georg dlouho mlčel, Bill ho dloubnul pěstičkou do žeber.

„Minulý týden, chtěl jsem ti to říct už dřív... Porazilo ho auto... Nepřežil to... U sebe měl jen tohle...,“ řekl tiše Georg. Na stůl hodil prstýnek, který Bill Tomovi daroval na památku.

„To... To není pravda,“ zašeptal tiše Bill. Díval se na Georga a prsten, který se dál nehybně válel po stole. Nechtěl tomu uvěřit...

„Bohužel...,“ polkl Georg. Bill vstal z pohovky. Nahlas zaječel a svalil se k zemi. Klečel a pěstičkami bezmocně bušil do tvrdé podlahy... Válel se po zemi a šílel. Vydával zvuky, vztekal se. Georg se pokoušel Billa uklidnit, ale věděl, že je to zbytečné.

„Billi... Pozítří je pohřeb... Půjdeš?,“ řekl Geo. Bill k němu zvedl svůj pohled. Třásl se. Jen zakýval... Chtěl Toma naposledy vidět, i když věděl, že už je pozdě na to, aby to všechno vzal zpátky...

Z pohřbu se vrátil totálně zničený. Georg mu sice pomohl s vlasy i s líčením, ale Billovy slzy a zběsilé protírání uplakaných kukadel jeho snažení totálně zničilo. Bill plakal snad ještě víc, než když ho Tom opustil poprvé. Když viděl spouštějící se rakev, vzpomněl si na svůj oblíbený klip. Doufal, že stejně jako ta dívka, Helena, která se v rakvi na chvíli probudila k životu, se probudí i Tom. Bill se už úplně zbláznil. Tomovi v rakvi do dlaně vtiskl onen prstýnek, chtěl, aby Tom měl něco od něj...

Bill si prožil několik bezesných nocí. Přivezli mu Tomovi věci. Bill se často oblékal do Tomových věcí a odmítal je prát. Cítil se tak moc slabý. Řetízek od Toma měl pořád u sebe a šílel strachy, když ho někam založil. Chtěl mít pořád pocit, že Tom jen někam daleko odjel. Ale Tom nikdy nebyl daleko. Bill cítil, že jeho bratr je někde uvnitř něj. Cítil to. I když mu ostatní říkali, že je blázen...

Dokonce se dozvěděl, že Tom bydlel jen 30 kilometrů od města, kde Bill. Že cítil jeho blízkost a pořád si nedokázal vysvětlit proč... Najednou ale... Zjistil, že není tak úplně sám...

Bill šel celý vysílený do koupelny. Na zem hodil velké, zelené tričko, pod ním neměl už vůbec nic. Napustil si vanu a naposledy se ještě chtěl zkontrolovat v zrcadle. Odložil řetízek na zem vedle trička a začal se prohlížel. Věděl, že si s Tomem byly vždycky hodně podobní... Nikdy nedokázal uvěřit, jak moc. Opláchl si obličej a znova se na sebe podíval. Přiložil ruku k chladné, lesklé ploše a najednou ucítil příjemné teplo. Začal se chvět. Podíval se na svůj obličej do zrcadla... Ale neviděl tam ten svůj...

„Ahoj, Bille...,“ promluvil na něj odraz v zrcadle. Tomův odraz. Bill se rozplakal. Nevěděl, co se děje...

„To nejsi ty,“ vykřikl Bill. Nedokázal uvěřit tomu, co právě viděl... I když si tohle moc přál celou dobu, co jej od sebe odehnal...

„Jsem... Jsem odraz toho, co nosíš v sobě, Billi... Osvobodil jsi mě uvnitř sebe...,“ pravil Tomův odraz. Bill dál vytřeštěně zíral. Nevěděl, jestli se zbláznil nebo na něj Tom doopravdy promlouvá...

„Tome... Tome, mě to moc mrzí... Já nechtěl...,“ rozplakal se Bill. Jeho dušička se scvrkla snad ještě víc. Prosil Tomův obraz o odpuštění...

„Já vím, ale měl jsi pravdu, nebylo to správný, co se dělo mezi náma...,“ zašeptal Tomův hlas. Jeho tvář se tiše usmála. Prohlížel si Billa...

„Bráško, co se to s tebou stalo... Vždyt' jsem pořád tady s tebou, nikdy jsem tě neopustil, byl jsem vždycky s tebou...,“ řekl Tom. Bill dál nevěřícně zíral. Nebyl schopen cokoliv říct. Vzpomněl si na to, že kdysi četl jednu knihu o dvojčatech. Jedno z nich zemřelo a jeho duše se stala součástí toho přeživšího bratříčka. Tohle nejspíš bylo ono... I když Bill těm fantasmagoriím příliš nevěřil, po Tomově smrti byl schopen věřit všemu. I tomu, že právě ted' mluví s Tomem. Tohle chtěl od Toma slyšet... Vždycky... Byl si jistý, že to není halucinace, že opravdu u sebe Toma cítí.

„Odpouštíš mi, co jsem udělal?,“ zašeptal Bill a dál hypnotizoval odraz v zrcadle.

„Není co, taky jsem se moc bál, Bille... Ale vlez si do té vany, nebo mi tu nastydneš...,“ zasmál se Tom. „A kdykoliv se podíváš do zrcadla, budu tady,“ dodal ještě. Bill se poprvé za těch pár let usmál a spokojeně se položil do skoro vychladlé vody.

Od té doby Bill hodně často mluvil s Tomem. Tom mu všechno vysvětlil. Vysvětlil mu, proč se najednou objevuje jako jeho odraz. Bill se cítil mnohem víc v bezpečí. Jeho okolí rázem překvapila prudká změna v Billově chování. Zase se začal líčit, upravovat se a chodit ven. Vždycky si někam zalezl se zrcátkem, aby si mohl promluvit se svým mrtvým bratříčkem. Bylo mu najednou tak dobře... Zahodil všechny léky. Věděl, že tohle nebude moct nikomu říct a hrozně jej to tížilo... Kdyby si o tom mohl s někým promluvit...

Cítil se jako blázen, tolik si toho s Tomem stihl říct... Tolik se mezi nimi urovnalo, i když vlastně Tom už nebyl mezi živými. Tom mu tolik vyprávěl a Bill se jen zvonivě smál jeho směšným historkám. Jeho bráška byl kecka i po smrti. Billa zaplavilo obrovské štěstí, ale nemohl se nikomu svěřit... Až jednou... A udělal jednu z obrovských chyb, která ho ještě dlouho bude mrzet...

Bill opět zavolal Georgovi. Sešli se u Billa doma. Georg zíral, jak vzorně uklizeno Bill má i kolik má doma zrcadel. Tolik dřív neměl. Ale neřešil to. Bill se zase choval vesele jako předtím. Oba se posadili na gauč a Bill se vesele usmál...

„Geo, ty mi nebudeš věřit, co se stalo, ale... Já mluvil s Tomem...,“ zasmál se. Georg se zatvářil dost nevěřícně. Začal kroutit hlavou, ale Billa to neodradilo.

„Toma... Viděl jsem ho jako svůj odraz... On je ve mně, Georgu... Četl jsem, že odraz v zrcadle je odrazem duše a on... On je uvnitř mě, Geo... Odpustil mi, on mi odpustil!,“ zavýsknul. Georg nevěděl, co si o svém kamarádovi má myslet. Nechtěl mu kazit radost, ale někde uvnitř cítil, že Billovi asi přeskočilo. Už poněkolikáté se mu tohle snažil nakecat. Georg věřil na spoustu nadpřirozených věcí, ale tomuhle nevěřil ani za mák. Věděl, jak moc Billovi Tom chybí, ale tohle není žádná okultní síla. Tohle vyplodila jen Billova chorá hlavička, které zoufale schází její starší bráška a už neví, co si vymyslet a čemu věřit. Ale to si myslel jen Georg sám.

„Neměl bys jíst ty prášky,“ řekl Billovi. Bill zakroutil hlavou a svraštil obočí.

„Nevěříš mi?,“ opáčil Bill Geovi. Byl vytočený. Sice nedoufal v to, že mu Georg uvěří, ale tohle je už opravdu moc. Chtěl s někým sdílet svoje malé tajemství, ale Georg si místo toho, aby se s Billem radoval myslel, že Bill je jen vyšinutý cvok zralý na léčení.

„Jdi se léčit, Bille... Tak moc rád bych ti věřil, že je Tom s tebou, ale... To je jen tvoje přání, který se prostě nemůže splnit, protože Tom je po smrti. Kdybys s ním mluvil ve snech nebo přes médium, bylo by to možný... Ale skrz zrcadlo... Vzpamatuj se, nic takovýho není, Bille... Mrzí mě to,“ snažil se Georg co nejšetrněji. Mezitím Billovi položil ruku na rameno a snažil se ho utišit. Bill jeho ruku zuřivě odstrčil.

„Jak jsem mohl být takový idiot... Ty jsi jedináček a v životě nepochopíš, co pro někoho znamená sourozenec. Tom byl a je moje všechno... Miluju ho, tak mi to neber,“ vyjel Bill. Začal plakat. Georg se tiše zadíval do země. Oba dva dlouho mlčeli.

„Bille, jsem ochotnej ti uvěřit... Jen když mi Toma ukážeš...,“ prolomil Georg ticho. Hodně mu ublížilo, co mu Bill řekl. Georg si vždycky přál sourozence, i když ho nikdy neměl...

„Tak jo,“ zašeptal Bill. Vytáhl zrcátko ze své taštičky a podíval se dlouho na odraz v něm, dokud se nezměnil jeho obraz na ten Tomův.

„Tomí, zlatíčko... Je tady Georg... Chce tě vidět... Nevěří mi, prosím...,“ pronesl Bill k odrazu svého brášky. Tom se mírně zašklebil...

„Víš, ono to nejde Billi... Můžeš mě vidět jedině ty... Neměl jsi to říkat...,“ zašeptal Tom. Bill začal plakat. Tomův odraz se měnil v ještě smutnější. Ted' už mu nikdy nikdo neuvěří.

Když Georg nečekaně pohlédl Billovi přes rameno, obraz Toma se ztratil. Georg jen tiše vydechl a chystal se k odchodu. Jak za ním zaklaply dveře, Bill byl opět zoufalý...

„Neměl jsi mu to říkat, ty hovado!,“ nadával si sám pro sebe. Když se zadíval do zrcadla naproti sobě, zaječel něco nesrozumitelného, vletěl do ložnice a zakutal se pod deku. Co nejdál od pitomých zrcadel... Co nejdál od Toma... Ale přesto ho to k němu táhlo... Tak moc...

I nadále Bill rozmlouval se svým bratříčkem. Bill přišel o toho posledního přítele, o Georga. Zůstal mu už jedině Tomův odraz, který Bill nadevše miloval. Šíleně otravoval Billovu mysl, Bill se na něm stal docela závislým. Nemohl už nikam, zůstal doma. Kdykoliv prošel venku okolo zrcadla, hrozně si přál mluvit s Tomem. Lidi na něj zírali jako na blázna...

Blížila se další kontrola Billa na psychiatrii. Rozhodl se tentokrát nedávat svoje štěstí natolik najevo. Tom jej varoval a Bill cítil v sobě, že má pravdu. Že by tam možná chodit neměl. Nebral si s sebou zrcátko, ale i tak s velkým strachem a Tomem, kterého viděl prakticky na každém kroku. Nakonec k doktorovi šel.

Nesměle otevřel dveře ordinace. Položil se na lehátko a zadíval se do přívětivých očí ženy, která dnes vedla ordinaci. Usmíval se. Cítil se skvěle. I když mírně vysíleně. Pamatoval si každé Tomovo slovo a snažil se toho držet. Tiše vydechoval a čekal, až se mu doktorka bude věnovat.

„Takže, jak se máme?,“ zeptala se ho hned na úvod.

„Popravdě, skvěle...,“ usmál se Bill. Nesnažil se působit příliš nadšeně. Přesto si doktorka cosi škrábala do svého notýsku.

„Nějaké novinky?,“ zeptala se. Vypadala, že Billa opravdu chce vyslechnout. Bill nevěděl, co si myslet. Pořád přemýšlel o Tomovi. Opatrnost není nikdy nazbyt.

„Mluvil jsem s... S jedním starým známým a... Je to najednou všechno nějak lepší,“ zasmál se Bill. Doktorka jen pokývala.

„To je moc dobře, pane Kaulitzi... To vypadá na lásku,“ řekla. Bill jen tiše kývl. Doktorka si usrkla kávy a zavrtěla se na židli.

„Taky, že jo... Je úžasnej...,“ zašeptal. Doktorka si olízla rty.

„Aha, takže chlapec... A je vám s ním dobře, že?,“ optala se.

„Moc dobře... Je to zlatíčko... A hezky se o mě stará,“ usmál se Bill ještě širším úsměvem... Najednou zazvonil telefon a doktorka se náhle vzdálila. Bill si gratuloval, že to tak dobře zvládl. Byl zamilován do odrazu v zrcadle, ale nelhal. Řekl pravdu. Najednou si všiml obrovského zrcadla, které bylo v doktorčině pracovně. Váhavě k němu přistoupil a nadšeně zapištěl, jakmile spatřil Toma.

„Bille, tady ne!,“ zašeptal Tom. Bill byl ale jako smyslů zbavený. Nadšeně líčil všechno svému bráškovi.

„Ale jo, Tome, zvládl jsem to!,“ radoval se Bill. Tom sklesle svěsil hlavu. Pokynul Billovi hlavou, aby se otočil. Bill se skoro zkácel...

„Kamera... Mikrofon... Podvedli mě!,“ zaječel Bill při pohledu do rohu místnosti. Bill si uvědomil, že ta žena je známá psychiatrička a... Georgova teta. Ten zrádce, byla to past!

Nestačil se vzpamatovat a už několik zřízenců v bílých pláštích Billa odvedli pryč. Poznal mezi lidmi i Georga. Přítele, který jej zradil.

„Nenávidím tě, Georgu Listingu,“ ječel Bill na celou chodbu, než jím mrskli do nejbližšího pokoje...

„Je to pro tvoje dobro, Bille Kaulitzi – Trümpere!,“ volal za ním Georg. Bill tiše plakal, ale ještě dřív, než stačil vstřebat kamarádovu zradu a nedůvěru, na něj začala působit injekce...

Teprve v blázinci, kam ho zavřeli, Bill úplně zešílel. Žádal jen o jediné – aby mohl vidět zrcadlo. Byl od nich odříznutý. Všichni si mysleli, že je to nějaký fetiš, výmysl... Ale Bill vždycky věděl svoje. S Georgem už nepromluvil... Vyčítal si svou blbost, mohl s Tomem mluvit a zahodil všechno jen kvůli své hlouposti...
Všichni se mu vysmívali, když vyprávěl svůj příběh. Dokonce i ostatní „cvoci“. Jediný Bill však věděl, že si nevymýšlí. A že to všechno není jen jeho zbožné přání, ale neuvěřitelná realita. Billa to ničilo, ale pořád cítil, že není sám... Tak moc chtěl mluvit s Tomem...

Až poté si všiml lesklé cedulky na svých dveřích. Byla hladká a lesklá, jako zrcadlo...

„Jsem pořád s tebou, Billi,“ zaslechl Bill tichý hlásek. Tentokrát nic neřekl a jen tiše kývl. Usmál se. Neztratil ho úplně... Pořád je Tom někde v něm... Bill, tichý blázen... Vyšinutě zamilovaný cvok. Který ještě neztratil úplně všechno...

19.2.09 18:40


Mystery (No name)

auf tschechisch ;-)

pairing : Billard

autor : Ms. Incognito + Angel

Bill vysedával v malinké, zapadlé hospůdce v neznámém, americkém městě. Zrovna byl den volna a Bill ho hodlal naplno využít. Vykašlal se na party s jeho kapelou a čekal. Usrkával ze svého koktejlu a pravou nohou nakopával nohu od stolu. Hlavu si zoufale podpíral a kouřil jednu cigaretu za druhou...

Tušil, že nepřijde. Nějak to vycítil, ale nebyl si tím jistý, co to vlastně je. Ted' už to ví. Nikdy nebyl odmítnutým a teprve ted' poznal, jak to doopravdy chutná. Dal si tolik záležet na tom, aby vypadal absolutně perfektně a nakonec člověk, kvůli kterému tohle všechno udělal, byl fuč. Nebyl tady, vykašlal se na něj.

A přitom to vypadalo tak nadějně... Na té akci mu všechno hrálo do karet. Úplně všechno... Tak co se kurva stalo?

Skoro neprostupitelný oblak kouře. Bill osaměle seděl u baru a hypnotizoval skleničku před sebou. Nesnášel tyhle promi párty, i když dost často vypadal dost nadšeně, když nějakou takovou navštívil. Takhle otrávený snad ještě nebyl... Jeho bráška někde v tahu a on jen sám se sebou a totálně znuděný...

Hudba byla neuvěřitelně monotónní, Bill si rytmicky podupával. Rozhlížel se po osazenstvu baru. Velké celebrity. Opravdu dobré kapely. Jenže se nudil. Nejradši by zasednul ke svojí oblíbené videohře a strávil u ní celou noc. Ale nápis na jeho bundě „I am with the band“ mluvil za vše a on tu musel jako frontman kysnout celou party.

Čas ubíhal tak pomalu a Bill nevěděl, co si počít. Rozhodl se, že se na to vykašle a prostě odejde, jinak tady usne vsedě na barové stoličce. Otočil se a chtěl si vzít z opěrátka svou kabelku, ale někdo do něj neomaleně vrazil...

„Kterej idiot, sakra...“

Bill nadával tiše, dotyčný to nemohl slyšet přes hlasitou hudbu. Kabelka šla k zemi a Bill se k ní sehnul, když už byl téměř na kolenou, hrozně se mu zamotala hlava. Kabelku sice zvedl, ale potřeboval se něčeho chytit... A chytil se nohou člověka, který za to všechno může a který vlastně kabelku shodil.

Teprve potom se Bill podíval nahoru. Viděl jen ruku, která se k němu natahuje a pomáhá mu vstát. Ochotně ji přijal...

„Sorry, nechtěl jsem... Pokračuj...“

Ale až v téhle chvíli Bill pochopil, s kým se vlastně setkal. Stále ještě drtil ruku svého oblíbeného zpěváka a nemohl tomu zázraku uvěřit. Zastyděl se a uhnul pohledem.

„Copak? Udělal jsem ti něco?“

Bill jen zakroutil hlavou. Nemohl odpovědět, byl ztuhlý. Připadal si jako absolutní truhlík. Bylo mu hrozně trapně. Věděl, že musí to ticho nějak prolomit.

„Bill...“

„Gerard...“

Bill jen velice nejistě znovu stiskl Geeho ruku. Pořád ještě cítil, jak se mu do tváří valí horkost. Žaludek dělal neuvěřitelné kotrmelce a Billovo srdce tlouklo asi jako srdce mnohých pubertálních fanynek, když se s ním setkají face to face.

„Ehm... Nesedneš si? Nebo jsi už byl na odchodu?“

Geeho slova Billa dokonale proberou. Jen zatřese hlavou a vrací se zpět do reality.

„Ne, já... Jen jsem si chtěl vytáhnout cigarety, ještě si sednu...“

„Dobře, nevadí, když si sednu s tebou?“

„Ne... Proč by mělo?“

„Jen tak... Vypadáš dost... Roztěkaně...“

„Nooo... Mám myslím důvod.“

„A jaký?“

„Jsi snad Gerard Way? My Chem?“

„Jo, to jsem... A?“

„Ehm...“

„Bill... Kaulitz... Tokio... Hotel?“

„Jo...“

„Tak to mě moc těší. A co ty tady, jen tak, bez kapely?“

„Jsou někde pryč. A já se tu už začínal nudit. A ty?“

„Jo aha... Mě kluci zdrhli. Nezapomněl jsi na tu cigaretu?“

„Koho?“

„Původně ses natahoval pro cigaretu.“

„Já... Máš pravdu.“

Bill se očividně zaseknul. Byl opravdu na nervy z toho, kdo sedí vedle něj a s kým se baví. Kupodivu a naštěstí s ním měl Gee trpělivost. Netušil, že takový je...

Bill z tašky vytáhl cigaretu a všiml si, že nemá zapalovač. Odfrknul a třískl pěstí do baru. Gerard se neustále dobře bavil při pohledu na totálně vynerveného chlapce. Připadal mu tak roztomilý... Tak roztomile bezbranný. Takové ptáče... A ono to dokonce kouří.

„Nepotřebuješ zapálit?“

„Já... Eh... Nemám zapalovač...“

„To se dá snadno zařídit.“

Gee vytáhl z kapsy ten svůj. Na výměnu si zase od Billa vyžebral cigaretu. Zbytek večera i přes rozpačité začátky probíhal v poklidu a uvolněně. Bavili se spolu snad celou noc a skvěle si rozuměli, hlavně co se stylu a hudby týče.

Gerard doprovázel Billa až do jeho pokoje na hotelu.

„Tak... Dobrou noc.“

„Dobrou Bille.“

„Díky za hezkej večer. Nakonec to nebylo tak strašný, že?“

„Ne, to fakt nebylo... Díky.“

„Ozvi se někdy.“

„Ozvu.“

Na rozloučenou se oba objali. Nalezli v sobě sympatie. Bill si až na pokoji všiml papírku, zasunutého do jeho kapsy. Díval na vzdalující se záda, než konečně zavřel dveře a zasnil se. Padl do postele a skoro okamžitě usnul...

Byl otrávenější než kdy předtím. Bill byl totálně dopálený. Čekal tady už přes hodinu a šíleně se kroutil. Vypil toho tolik a strašně se mu chtělo na záchod. Ale kdyby odešel a mezitím Gee přišel a neviděl ho tady, odešel by. Rozhodl se vydržet.

Až nemožně se kroutil a došel k závěru, že prostě tohle nejde. Udělá si mnohem větší ostudu jako počůránek, půjde. Ještě vysrknul zbytek ze skleničky a odebral se na pány. Stihl to jen tak tak...

Opláchl si ruce a dál na sebe zíral do zrcadla. Zrovna dneska mu to tak šíleně slušelo, zrovna dneska stál za hřích a zrovna dneska si jeho protějšek nepřijde. A že ho umí vydráždit...

Pamatuje se na jejich poslední hovor. Z přátelského škádlení se stalo něco, čeho se oba tak trochu zalekli. Něco tak zakázaného, že se vyděsili... Ale líbilo se jim to, to zapírat nešlo.

Z Billa něžného ptáčete se vyklubal dravec....

„Bille, kdy tě uvidím?“

„Počkej si, pozítří... V tom malým baru na rohu. Budeme tu s kapelou ještě hodně dlouho, neboj se. Tom je nemocnej a potřebujeme pauzu.“

„Co zrovna děláš?“

„Myslím na tebe... A neuhodl bys, co u toho dělám...“

„A co děláš, zlatíčko?“

Bill se na chvíli odmlčel. Začal do telefonu tlumeně sténat. Gerarda to na druhé straně poněkud rozrušilo. Jistotu v hlase ztratil už ve chvíli, kdy Bill zvedl telefon...

Celé se to mezi nimi totiž otočilo ve chvíli, kdy oba zjistili, že je něco jinak. Bill byl přece jen odvážnější, mladší a měl hodně výdrže a spoustu zvrhlých představ...

Gerard dokonale podlehl jeho šarmu, stejně, jako Bill nemohl odolat Gerardovi a ohromně mu lichotilo, jaký o něj má Gee zájem. Bill věděl o svojí orientaci, ale Gee tím byl docela zaskočen... I tak ale přistoupil na hru, kterou s ním Bill rozehrál. Líbilo se mu to... Bylo to tak... Hříšné a zakázané...

„Slyšel jsi to?“

„A... Ano...“

„A chceš mě vidět?“

„Nic jinýho nechci...“

„Fajn, v tom baru... Myslím na tebe... Celou noc... Až se budu sprchovat, budu si představovat, že ta voda jsou tvoje dlaně... Ju?“

„Do... Dobře. Já to snad nezvládnu...“

„Proč?“

„Budeš zase tak zatraceně sexy...“

„Jen počkej... To jsi mě ještě neviděl nahýho, zlato.“

„Bille... Ty mě zabiješ...“

„Umučím tě slastí, baby... Bye...“

„Bye...“

Jak je to dlouho... Dneska je ten den. Když si Bill vzpomněl na tenhle jejich posledních rozhovor, nalévala se mu do tváří horkost. Jenže ta mu moc dlouho nevydržela... Musel se schovat do kabinky, protože s takhle napjatým rozkrokem nemůže mezi lidi... Může. Ale hrozí to, že by někoho mohl napíchnout... Bylo to tak nápadné...

Zamkl za sebou a rozepl poklopec. Vzal do dlaní svoje pulzující mužství a začal jemně pohybovat rukou. Postupně začal zvyšovat tlak kousal se do rtů a cítil, že se blíží vrchol... Tlumeně zasténal a podíval se na svou ruku. Byla to neuvěřitelná úleva...

Ruku si Bill otřel do toaletního papíru a spláchl. Otevřel dveře a vydal se k umyvadlu a pečlivě si vydrbal ruce. Opřel se a dál na sebe nepřítomně zíral. Najednou ucítil něčí ruku na rameni...

„Ty jsi tady?“

„Gee... Já...“

„Omlouvám se, byl provoz. A kluci něco řešili... Nezlob se...“

„Myslel jsem, že už nepřijdeš...“

„Ale nakonec jsem tady, ty nemáš radost?“

„Já...“

„Chápu, že jsi naštvanej, ale vynahradím ti to, okay?“

„Jak?“

„Uvidíš.“

Bill se ani nestačí nadechnout a už je zavlečený do jedné kabinky. Nestačí cokoliv říct, je přitlačen na zamknuté dveře... Jeho rty podléhají jemnému tlaku těch Gerardových. Pomalu vpouští do svých úst jeho jazyk, který rozehraje žhavou sexy hru... Na chvíli se ale přece jen oddálí. Nemá už sílu ani kyslík a navíc... Něco se mu nelíbí...

„Gee... Prosím...“

„Copak?“

„Já... Na záchodech?“

„A máš snad lepší nápad?“

„Noo... Je tu málo místa a navíc nás můžou slyšet...“

„To jsi tak hlasitej?“

„Poměrně dost...“

„Ale myslím, že bys to na pokoj nevydržel...“

„Vydržel bych...“

„Musel bych tě znásilnit už ve výtahu. Kdo by to do tebe řekl... Tak mladej a tak zkaženej...“

„Dobře. Budeme tady.“

„Fajn.“

„Jo.“

Líbali se neskutečně dlouho. Třeli se o sebe svými těly, maximálně roztoužení. Bill měl obrovskou chut' pomazlit se, ale věděl, že na záchodech k tomu zřejmě nedojde... Chtěl s Geem zapadnout do pokoje, chtěl, aby ho Gerard tvrdě zatlačil do matrace... Ale věděl, že v jedné věci má Gerard pravdu – on by tam ani s ním nedošel... Ztratil by sebekontrolu...

Gerard byl natlačený na stěnu kabinky a Bill se rytmicky třel o jeho stehno. Vydával kníkavé zvuky. Věděl, jak zatraceně těžké bude kontrolovat se v jeho přítomnosti, ale nevzdával to. Byl tak moc nadržený, že pomalu viděl rudě...

Nechtěl se už ničím zdržovat. Chtěl HNED. Bez výmluv a okolků. Chtěl konečně cítit to úžasné naplnění. Opět se odlepil od Gerardových rtů a zadíval se mu zhluboka do očí. Už tam zdaleka nebyl jen chtíč, ale taky oddanost. A čemu Bill chvílemi odmítal uvěřit, i láska. Cítil to. Stejně, jako byla někde uvnitř něj. Cítil, že jeho srdíčko je vnitřně naplněné až po okraj, ale jeho tělo strádalo. Ryzí chtíč Billem cloumal, stejně, jako jeho protějškem...

„Gee...“

„Ano?“

„Ted' hned...“

„Bille...“

„Jsem připravený, prosím... Čekal jsem tak dlouho... Tak dlouho jsem si to přál. Nechci to už oddalovat. Nechci...“

„Dobře...“

Ještě chvíli setrvali v objetí. Ta chvíle byla sice jen nepatrná, ale Bill se v Gerardově náruči viditelně třásl. Sice to chtěl mít co nejdřív za sebou, ale taky se hrozně bál. Přeci jen, je to poprvé. Je s někým, do koho se zamiloval na první pohled a... Zamiloval? Ano... Bill už konečně mohl identifikovat ty pocity zmatku, které nedávaly jeho střapaté hlavičce spát.

„Gee?“

„Ano?“

„Já ti něco musím říct...“

„Copak?“

„Nevyptávej se, já jen těžko hledám slova, já... Já tě moc chci...“

Gerard se jen pousmál. Tušil, že to není to, co mu Bill chce říct. Už nějakou dobu znal reakce toho vyděšeného klučiny, ty dětské hry přímo miloval. Ale zda miluje i to chvějící tělíčko a čokoládově temné oči, dívající se do těch jeho, to nevěděl jistě.

„Tak... Jak?“

„Jak co?“

„Nooo...“

Oba pochopili, o co jde. Je tu zatraceně málo místa...

„Gee, sedni si...“

„Okay...“

Bill přesně věděl, co bude dělat, ale realizovat to, to bude o něco těžší. Už se viděl zmítajícího na Geeho klíně. Cosi v Billovi škublo. I Gerard byl nervózní. Seděl a čekal, co Bill bude dělat. Podle jeho chování tušil, že tohle je pro něj nejspíš premiéra a možná by to měl ulehčit. Ale nevěděl jak, nevěděl, co Bill přesně zamýšlí...

Tentokrát se Bill konečně odhodlal. Neohrabaně si sundaval boty a odkopl je do rohu kabiny. Pro jistotu si stáhl i tmavé ponožky. Prudce dýchal, třásl se jak osika. Gerard ho nejdřív pobaveně pozoroval, pak ale poznal, že něco není v pořádku. Bill byl takový. Plnou pusu silných řečiček a nakonec je vyklepaný jak slečinka...

Bill se rozhodl se strachem bojovat, i když uvnitř byl jak v křeči. Potřeboval uvolnit. Pomalu si rozepl knoflík i zip na extrémně těsných džínách a stáhl je až ke kolenům. Opět tu byl problém. Neměl se kam hnout, bylo tu tak málo místa... Gee se jen tiše chichotal, když viděl, jak Bill s kalhotami zápasí. Nakonec svůj boj Bill vyhrál...
To poslední, boxerky...

„Nemusíš to dělat, pokud nechceš...“

„Ale já chci...“

„Nechci tě nutit...“

„Nenutíš mě!“

„Dobře, já už mlčím...“
Poslední kousek Billova spodního oděvu skončil na háčku na dveřích kabinky. Mohl být ještě rád, že se na něj nenabodl pod tíhou Gerardova těla, když se líbali... Ruce dal Bill instinktivně před sebe, aby zakryl to, co nejvíc vyčnívá... Jeho vzrušení nepříjemně pulzovalo, přímo volalo po uvolnění... Pro Billa to bylo neuvěřitelné utrpení, stejně jako pro Gerarda. Ten visel pohledem na Billově zakrytém klíně a myslel si ledacos...

Bill přistoupil těsně k Gerardovi. Sklouzl očima přesně tam, kam se předtím Gee díval jemu. I přes volné kalhoty to bylo výrazně vidět. V tuhle chvíli se Bill přestal stydět. On nemá nic, co by Gee ještě neviděl a Gee... Nebude na to myslet, potřebuje se uvolnit...

Klekl si před Geeho a pomalu rozepínal poklopec. Až mučivě pomalu. Nakonec se Billovi přece jen povedlo vysvobodit jeho vzrušení. Bill prudce vydechl a zadíval se Gerardovi do očí. Očí obou byly potemnělé, oba dva to chtěli a i přes očividný Billův strach se to rozhodl překonat...

Bill zatlačil Gerarda do opěrátka a stoupl si nad něj. Pomalu dosedal na jeho klín. Jednou rukou pevně tiskl rameno svého miláčka a tou druhou se snažil nasměrovat jeho vzrušení tam, kde jej chtěl.

„Ne... Nechceš to nějak usnadnit?“

„Ne... Já chci tebe...“

„Dobře...“

Gee to věděl. Sevření Billova těla bude hodně těsné. Těsnější, než si myslel. Bill cítil čím dál silnější tlak, konečně se mu podařilo se nasměrovat. Jeho bosá chodidla byla už totálně zmrzlá, ale do tváří se mu valilo horko a napětí, jaké ještě neznal...

Pevně objal Gerarda kolem krku. Ten tiskl jeho boky a jemně ho tlačil dolů. Billův horký dech na krku mu způsoboval ještě větší vzrušení. Ústa otevřená v tichém výkřiku něco tiše šeptala, ale nebylo jim rozumět. Bill zvedl svůj zrak k milenci. Oba na sebe hleděli tak láskyplnýma, potemnělýma očima. Ani jeden nevěděl, co se s nimi děje. Jen věděli, že to potřebují... Tak moc potřebují uvolnit...

Prudká bolest projela Billovým tělem, jakmile do něj Gee pronikl až nadoraz...

„Pane bože...“

Víc Bill ze svých úst nepropustil. Snad jen tiché vzdychnutí. Věděli, že musí být potichu, že se musí ovládat, ale to šlo jen velmi těžko. Dlouho čekali na tuhle chvíli. Gee byl dokonale obklopený, tak šíleně těsně sevřený, až se mu zatmívalo před očima. Zatímco jednou rukou jemně hladil Billovy úzké, bílé boky, tu druhou zabořil do sametově hebkých havraních vlasů.

„Bille... Co mi to děláš...“

„Já... Já nevím...“

„Zlatíčko...“

„Já chci víc... Víc...“

Oba dva jen šeptali, z donucení. Kdyby se měli projevit, slyšela by to polovina města. Téměř zoufale se k sobě tiskli. Oba věděli, že Billa to musí bolet. Ale ten neznámý pocit jej natolik zaplavil, že nemohl jinak, než pomalu kroutit boky a posouvat se proti Gerardovým bokům.

Jedna z jeho rukou stále zůstala v Billových vlasech, ta druhá se protáhla mezi jejich těly a pevně semkla Billovo vzrušení. Ten jen tiše vzlykl a zasténal do ucha svého milence. Zabořil nehty do Gerardových ramen a snažil se přemoci svou bolest. Cítil bolest a silné pálení. Ale chtěl to, chtěl vědět, jaké to je, naplno se někomu odevzdat. A cítil to víc, než kdy předtím...

Bill nevěděl, zda má přirážet do Geeho dlaně, nebo na jeho klín. Pocit naplnění dokonale překonal veškerou bolest, kterou Bill až doposud cítil. Tiše sténal, zatímco Gee se snažil brzdit, ale nešlo to. První sten vypustil ze svých úst, když Bill prudce zakroutil boky, nehty neustále zaryté do Gerardových ramen.

Bill se pomalu napřímil, pohled zabodnutý do Gerarda. Zaklonil se dozadu a z úst vypustil hluboký sten. Ani Gerardovi se nechtělo dál se brzdit. Křečovitě svíral Billa ve svém náručí a snažil se jej uspokojit. Bill vypadal tak hříšně, tak nemravně... S otevřenými ústy, tiše sténající a uvolněný, tak, jak měl být už na začátku...

„Gee, já...“

„Já taky...“

V té chvíli Bill silně přirazil do dlaně svého miláčka a tlumeně vykřikl. Geeho ruku pokryla bílá, lepkavá tekutina. Jediné, co Bill ještě chtěl a po čem toužil, bylo vidět Gerarda ve stejné příjemné křeči, aby jeho tělem proudilo také to dokonalé uvolnění, způsobené intenzivním orgasmem...

Bill se silně propnul v bocích. Cítil neustále silný tlak na jeho prostatu a byl si jistý, že pokud Gerarda nepřivede během pár vteřin k vrcholu, budou muset začít opět od začátku. Gerard jen fascinovaně pozoroval tu soustředěnou tvář, ohnivé oči a vlasy nalepené na zpocené čelo jeho protějšku. On na tom nebyl o nic líp...

„Gee, noták...“

„Billi, já...“

Než stačil doříct, co měl vlastně na jazyku, Bill naposledy silně přirazil a ucítil ve svém těle příjemné teplo. Tohle bylo jako dokonalá exploze, dokonalé splynutí duší. Tolik si to přál a stalo se. Nemohl tomu uvěřit...

„Gee, já... Musím ti něco říct...“

Gerard ho ale nevnímal. Vpíjel se do těch naběhlých, rudých rtů a hrál si s ocelovou ozdobou v neposedném, ale obratném jazýčku svého milence. Oba se na sebe natiskli a vypouštěli do úst toho druhého jen tiché steny. Bill se neustále cítil tak plný a Gee nechtěl jen tak opustit teplo a těsnost Billova vyhublého tělíčka...

Nečekal tohle. Nečekal, že Bill se projeví takhle. Předpokládal, že Bill bude tak vystrašený, že to sem nedojde. Že budou muset mučivě dlouho čekat. I Billovi ta bolest v tuhle chvíli za to stála. Odtáhl se od svého milence a vymanil se z jeho náruče. Tohle by už nesnesl, víckrát už ne...

Bill se jen stěží oblékl. Přemýšlel tak nějak o všem... Tohle bylo pro něj poprvé. Přemýšlel, zda bude jiný, zda ho to změní. Jediné, co se ale doopravdy změnilo bylo to, že měl nádherný pocit naprosté odevzdanosti člověku, kterého se prostě nechtěl za žádnou cenu vzdát...

Gerardovy pocity byly smíšené. Na jednu stranu se cítil tak extrémně uvolněný a v euforii, na druhou stranu si říkal, že mu bude muset ublížit. Bill za čas odjede a bude na druhém konci světa. Budou rozděleni, budou mít své starosti. Nechtěl na Billa zapomenout...

Oba dva se oblékli a tiše se vypotáceli z kabinky. Oba dva měli takový zvláštní, spokojený výraz v očích. Gee si opláchl obličej a ruce v umyvadle, Bill ho jen zamlkle pozoroval. Beze slov odešli ze záchodů a Bill ještě zaplatil útratu, než oba odešli východem na čerstvý vzduch...

Ten ale nebyl tak čerstvý, jak předpokládali. Atmosféra byla hustá, Billovi se svíralo hrdlo a Gerard měl nutkavý pocit, že musí něco říct a prolomit ticho, ale nedokázal to. Oba jen tiše přešlapovali a uhýbali pohledem.

Po chvíli ale Bill přece jen sebral odvahu a přišel těsně ke svému protějšku. Jemně stiskl jeho ruku a zadíval se mu do očí. Gerard nemohl od těch čokoládových studánek odtrhnout oči a popravdě ani nechtěl.

„Já... Já už půjdu. Zavolám si taxík... A asi pojedu rovnou do hotelu.“

„Jo... Jasně...“

„Já... Budu na tebe myslet...“

„Já na tebe taky...“

„Bylo to krásný...“

„Ano, to bylo...“

„Bylo... To poprvý...“

„Bille...“

„Je to tak...“

„Proč... Mohli jsme jít jinam...“

„Já to takhle chtěl, ty si to nevyčítej, mě se to líbilo...“

„Záchody...“

„Jo...“

„Ehm...“

„Ozveš se zase někdy?“

„Určitě se ozvu.“

„Dobře...“

„Příště to bude jiný, slibuju...“

Bill sklopil oči. Vytáhl z kapsy telefon a zavolal si taxík. Potřeboval se schladit, vypnout... Dál mlčky stáli naproti sobě, jako by pořád ještě nedokázali pochopit, co se vlastně děje...

„Kdy vlastně odlétáš zpátky do Evropy?“

„Za dva týdny. Ale pozítří touhle dobou budeme někde v Novým Mexiku.“

„To je daleko...“

„To jo... A uvidíme se ještě?“

„Těžko, máme ještě práci.“

„Hmmm...“

„Ale moc bych chtěl, věř mi.“

„Já vím, já vím...“

„A kdy se potom zase vrátíte?“

„Nevím, možná po půl roce... Bude tour po Evropě, bude toho hodně...“

„Aha...“

„Mrzí mě to.“

„Mě taky...“

Taxík zastavil u krajnice. Když mu to Bill ted' neřekne, bude ho to hlodat jak dlouho. Říct to do telefonu, to nemůže. Nemůže to skrýt...

Přesto pomalu nasedá a tiskne Gerardovu ruku.

„Gee, já...“

„Ano?“

„Budeš mi chybět.“

„Ty mě taky.“

„Gee, já...“

„Copak?“

„Já... Miluju tě...“

Krátce se Gerardovi podíval do dokonale zmatených očí. Zabouchl dvířka taxíku a Gerard pozoroval vzdalující se auto, které odváželo toho krásného andílka, který patřil jen jemu. Nemohl tomu uvěřit, že byl prvním, komu tenhle kluk dovolil okusit jeho tělo. Nestačil mu ani odpovědět, protože ani nevěděl, co má říct...

Byla to taková směs zvláštních pocitů, že nedokázal mezi nimi rozlišovat. Měl pocit, že toho rozklepaného, nevinného chlapce s divokým vzezřením musí chránit a opečovávat, že se o něj musí postarat, sevřít ho v náruči a hýčkat. Na druhou stranu poznal, že to rozhodně není potřeba...

Bude vzpomínat. Bill mu toho tolik dal... Měl to tušit, při pohledu do těch důvěřivých, touhou zalitých očí. Potřásl hlavou a vydal se směrem ke svému hotelu, kde na něj už čekala jeho skupina. Měl to odsud deset minut pěšky.

Jakmile Gee ulehl do postele, totálně utahaný a neosprchovaný, opět začal přemýšlet. Vůně mladinkého chlapce z něj přímo sálala a nedovolila mu usnout. Natáhl se k nočnímu stolku a do rukou vzal telefon, aby vyt'ukal krátkou zprávu.

Mezitím Bill už dorazil do hotelu. Pořád nemohl uvěřit tomu, co udělal, tomu, co řekl. Byl tak zmatený, ale št'astný... Věděl, že se mu bude hrozně stýskat. Neměl sílu se sprchovat, neměl sílu se svléknout. Pořád cítil v ústech ty polibky, pořád cítil ty ruce na sobě i ten dokonalý pocit naplnění, nechtěl se toho zbavovat, chtěl usnout s pocitem, že Gerarda má neustále u sebe. Kdyby to tak doopravdy šlo, bůhví, kdy se zase uvidí...

Bál se, že už nikdy. Třásl se. Zalezl si pod deku a zachumlal se, když v tu chvíli mu zazvonil, nebo spíše zapípal telefon. Bill se po něm jen líně natáhl, oči měl slepené a byl naprosto mimo. Ta noc na něm byla vidět, ale jen na nepatrně zčervenalých líčkách.

Bill zprávu váhavě otevřel. Byla od Gerarda a Billovi zalily oči slzičky štěstí, když si přečetl těch několik málo slovíček, která pro tu chvíli znamenala celý svět... Tiše je do noci předčítal...
"Já tebe taky..."
19.2.09 18:38


Goth vs. hoper 1.

auf tschechisch ;-)

pairing : Bill + Tom

autor : Coreenn (ich) (Mrs. CoreenKaulitzCullen) + Mitternacht
*******
 U gotha

Nervózně přešlapoval před zrcadlem. Černá tužka v jeho ruce právě dokonala svou práci. Kontura dokonale zvýraznila krásný, mandlový tvar jeho čokoládových očí. Z taštičky vytáhl řasenku, aby své dílo dokonal. Tvář ještě jednou poprášil bílým pudrem. Koupil si novou černou rtěnku, ale uvažoval, zda jí má použít. Dnes měl poprvé nastoupit do nové školy, ale bál se. Bál se reakce na svou osobu, i když ta mu předtím byla upřímně úplně ukradená. Odfoukl si pramínek vlasů z obličeje a ještě pozorněji se na sebe podíval.

Havranní vlasy rámovaly jeho obličej, pudr mu dodával ještě větší jemnosti. Všechno dokázala umocnit jeho rachitická postava a dlouhé, umělé černé nehty. Jeho oči byly nebezpečně uhrančivé, propalovaly vše, o co jen zavadil pohledem. Umocněné silným černým líčením byly prakticky naprosto neodolatelné. Džíny, pochopitelně onýtkované, tmavé a těsné, na jeho vyhublém těle skoro visely. Zapnul poslední knoflík na své černé košili. Zapátral v černo – stříbrné krabičce, aby z ní vylovil to, co hledal. Náramek s ostny a několik prstenů. Nejraději měl ten s rudým, velkým kamenem, který svírá had ve své tlamě. Prsten se opravdu ovíjí kolem jeho prstu jako had.

Tiše se usmál, když dokončil finální úpravu svého outfitu výraznými šperky. Nezapomněl ani na obojek s motivem ostnatého drátu. Vypadal perfektně. Jeho vzezření bylo téměř pohádkové, tak tajemné... Spousta lidí se Billa bálo, ale on si připadal sebejistější, když mohl své emoce schovat za tunou make upu a drsných šperků. Někde uvnitř sebe to byla bojovná osobnost, ale taky s velice zranitelnou duší. Vždycky měl až neuvěřitelně dobré srdce. A to byla největší zrada, kterou mohl zažít. Všechny měl rád, opatroval jejich city, aby se mu za to oni vysmáli do očí. Proto jeho srdce, plné vroucího citu, ochladlo. Nechtěl milovat. A nechtěl být milován. Nalhával si to, zatímco po nocích tiše plakal do polštáře. Lidé mu říkali, že je pozér. On se ale tak necítil. Na svých rukách měl jen nepatrné jizvičky a všem mohlo být jedno, proč si je vlastně způsobil. Pozérství to tedy rozhodně nebylo. Byla to všechna bolest skrytá v jeho duši. A on o ní nechtěl nikomu říkat. Stejně by ho nikdo nepochopil.

Tiše si povzdechl a vešel do svého pokoje. Byl až neuvěřitelně pořádný, nikdo by to do něj nejspíš ani neřekl. Jeho duše byla temná. Takovým typům lidí se říká „tichý básník“. Člověk, který si svou bolest drží uvnitř sebe a nechce jí nikomu ukazovat. Nikdy, nechce znovu projevit svou slabost. Popadl černou tašku s fialovou lebkou a kráčel si to dolů. V kuchyni na něj už čekala jeho matka.

„Dobré ráno, mami,“ zapištěl. Matka sebou trhla. Poté se otočila a syna hned spražila vyčítavým pohledem. Tenhle pohled bohužel až moc dobře znal.

„Dobré, Bille... To myslíš vážně?,“ odpověděla rýpavým tónem. Bill jí odpověděl akorát očima vsloup. Věděl, co má na mysli. Pohledem ho sjela od hlavy až k patě a kriticky se ušklíbla.

„Mami... Znáš mě přece, já...,“ zakoktal se. Jeho matka nenáviděla styl gothic. Nenáviděla ty temné obrázky, nenáviděla Billovu věčně skleslou tvář, jeho výraznou osobnost. Kdyby vypadal jako ostatní kluci, určitě by to bylo lepší. Určitě by to její syn měl lehčí a oni se nemuseli nikam stěhovat. Bill to kvůli jeho vzhledu nikdy neměl lehké. Nikdo se ho nepokoušel pochopit, nikdo ho nevnímal, nikdo nevěděl, jaký je. A pochyboval i o tom, že to o sobě ví on sám.

„Chceš, aby to zase začalo odznova? Aby se zase stalo to samý?! Bille, takhle ven jít nemůžeš, sundej to líčení,“ pronesla káravě. Bill přivřel oči na znak protestu. Věděl moc dobře, co se dělo, než odešel ze staré školy a matka mu pokaždé, když šel ven, vyčítala jeho vzezření. Už několikrát ho zmlátili. Měla opodstatněný strach, ale Bill si z toho zřejmě nic nedělal. Cítil, že konečně našel něco, v čem se bude cítit opravdu svůj. Svůj styl. A nenechá se odradit. I když na druhou stranu mu bylo líto, co všechno kvůli němu musela matka řešit.

„Bude to jiný, cítím to,“ zašeptal Bill. Ale jistota v jeho hlase matku překvapila. Podívala se ještě jednou do jeho vzdorovitých, chladných očí a hlasitě vydechla. Pohladila ho po hubené ruce a na tváři toho zakřiknutého chlapce se objevil po dlouhé době drobný náznak úsměvu.

„Máš na stole snídani, sněz si to...,“ pravila a odcupitala do obýváku vybalovat krabice. Ještě nebyli úplně nastěhovaní v novém domě. Měli málo peněz, proto dostal Bill na dnešek kapesné jenom mizerná 2 eura. Štvalo ho to, měl už jen tři cigarety a s nimi si měl vystačit celý den. Mohl by si krabičku koupit, ale pak by neměl na svačinu...

Otráveně se podíval na hrnek teplého čaje a dva nutelou namazané chleby. Neměl hlad, všechno se v něm svíralo. Ale nakonec se přemohl a kousnul si. Dvakrát, třikrát... A nakonec snídani zlikvidoval. Překvapil sám sebe. Ještě sbalil sirky a chtěl odejít, ale podíval se ještě naposledy do zrcadla na chodbě. V koutcích úst měl zbytky po té čokoládové pomazánce. Tiše zaklel a vběhl opět do svého pokoje.

Úprava mu zabrala příliš mnoho času, než zase bylo vše podle jeho představ. Kdyby nebyl tak žravý, mohl by v pohodě stíhat. Ani tu svačinu si nestihne koupit. Nu což, o polední pauze si půjde koupit cigarety a bude v pohodě. Pohled naposledy zavadil o černou rtěnku. Tentokrát se nerozmýšlel a napatlal jí svoje rty. Hodil ji spěšně do tašky, popadl klíče, mobil a rychlostí blesku vystřelil ze dveří, aby stihl autobus.

„Hodně štěstí, zlatíčko!,“ volala na chlapce matka. Ale Bill jí už zřejmě neslyšel. Uháněl směr zastávka.

Mezitím u hopera

„Vstávej, Tome! Přijdeš pozdě do školy!“

„No jo, pořád...,“ zabručel dredatý chlapec a hlavu zabořil do polštáře. Otočil se a na budíku se skvělo 6:51... V 7:15 mu jede autobus a zřejmě mu bude ještě hodně dlouho trvat, než se vůbec zvedne z postele, osprchuje se a připraví se do školy. Nenáviděl školu, i když byl velice populární mezi svými spolužáky. Byl vždycky za hvězdu. Až neuvěřitelně cool osobnost. Nic ho nerozhodilo, vždy byl sebejistý. A taky líný, egoistický a až příliš velký extrovert. Málokdo ale věděl, že Tom rozhodně není tak bezcitný, jak vypadá. Jen prostě nemá komu své city projevit.

Hlasitě si odfrkne a svou houpavou chůzí, charakteristickou speciálně pro něj, se doplíží do své koupelny. Jeho dredy jsou rozházené snad do všechn světových stran. Tom instinktivně hrábne po obřím červeném tričku, které je hozené přes prádelník. Vypadá to, že je podle vůně i čerstvě vyprané. Natáhne na sebe obří kalhoty, které jeho matka z duše nenávidí a upevní je na svém útlém pase páskem. Nazuje si ponožky a podívá se opět na sebe... Dneska kšiltovku a podobné úpravy stíhat nebude. Dredy si stáhne do culíku a vše ještě spraví čelenkou. S výsledkem je spokojený. XXXL mikina to jistí. Popadne svůj školní batoh a docupitá dolů do kuchyně.

Snídaně zůstane téměř netknutá. Autobusová zastávka je odsud ještě daleko a to je 7:08. Tom běží, seč mu síly stačí. Dredy ho i přes to, že jsou stažené, pleskají do tváře. Zastávka je nadosah, velmi blízko. Nasadí nejvyšší tempo, kterého je schopen a vystřelí vstříc k autobusu. Do autobusu nastupují už poslední lidé. Tom si všimne existence s černými delšími vlasy a pochybnou vizáží. Nevšimne, prakticky se s onou osobou srazí.

„Hej, dávej pozor jo?!,“ zavýskne ono černovlasé cosi a dere se před Toma. Byl tu první a nesnáší předbíhání. Tom se poprvé a naposled nechá odstrčit. Má vyhlédnuté místo v autobuse, jediné, které ještě je volné. Jaké je to překvapení, když mu toto místo zasedne černovlasý kluk. Jeho drzý pohled Toma rozčiluje, ale i provokuje. Ještě nikdy toho kluka ve městě neviděl, zřejmě je to nováček. Tom v jeho očích viděl neposedné plamínky a ty mu neuvěřitelným způsobem imponovaly. Stál nad tím temným stvořením a neustále si jej prohlížel. Nemohl z něj spustit oči... Ještě v životě neviděl nic tak krásného...

Probleskávalo mu hlavou tolik myšlenek a nedokázal se jich zbavit. Ta nejsilnější v něm ale kolovala pořád. Hypnotizující tmavé oči chlapce, který si ted' nevědomky získal chladné, hoperské srdce...
19.2.09 18:35


 [eine Seite weiter]